Homilie na mši sv. na Barokních jezuitských Klatovech 2008

František Radkovský, biskup plzeňský

Ve 2. čtení jsme slyšeli: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší neděje, ale ovšem s jemností skromností“ (1 Petr 3,15-16).

Protože jsem byl zde již několikrát tázán po důvodech mé naděje, budu se snažit odpovědět. Třeba to bude užitečné i pro vás.

Touha po pravdě a jejím poznání má pro člověka, především pro mladého člověka, velkou přitažlivost. Soudím tak podle sebe. Když jsem byl jsem nejprve student gymnázia (tehdy zvaného Jedenáctiletá střední škola), po maturitě student matematiky a fyziky na Karlově univerzitě, po promoci výzkumný pracovník, mezitím i voják základní služby a později student teologie, vždy jsem se cítil nesmírně přitahován touhou po pravdě. Snažil jsem se pilně studovat a tak co nejvíc poznávat svět a jeho zákonitosti, především z fyzikálního hlediska, z hlediska tehdy se rodící kybernetiky a také základy a příčiny existence světa z filozofického pohledu. Pochopil jsem, že tak najdu i smysl svého života a celého jeho zaměření. A to každý, aspoň trochu přemýšlivý člověk ke svému životu nutně potřebuje, bez toho může jen těžko dobře žít.

Měl jsem velké štěstí, že jsem vyrostl ve věřící rodině. V dospělém věku si však každý musí najít vlastní přístup k víře a formulovat ji na základě vlastního poznání. Nestačí mu, co zdědil po rodičích. Já jsem toto usilovné hledání začal po maturitě, při studiu matematiky a fyziky. Byla to navíc doba, kdy oficielní, komunistickým režimem prosazovanou filozofií byl marxismus s materialistickým ateizmem, který samozřejmě popíral, že by svět kolem nás měl nějakého vnějšího původce; popíral tedy Boží existenci. Tomuto ateizmu se říkalo vědecký světový názor, jako kdyby věda (rozuměj, v tomto případě přírodní věda) zcela samozřejmě dokazovala jeho pravdivost. To ovšem bylo falešné a provokovalo to k usilovnému a poctivému hledání pravdy.

Logické myšlení i matematické nástroje, které jsem si osvojoval a prohluboval studiem matematiky, základní fyzikální zákonitosti, které jsem přitom také studoval a tak stále hlouběji poznával přírodu a její podivuhodný řád, a k tomu studium filozofie mi pomohlo odpovědět si jasně na otázky, které jsou základem a předpokladem víry.

• Jak to, že vůbec něco je, když by vlastně nemělo, nebo aspoň nemuselo být nic?
• Jak to, že to, co je, je velmi dobře uspořádané s perfektními zákony, které my, lidé nevymýšlíme, ale pouze objevujeme?
• Odkud se bere tento řád, když věci ponechané nahodile samy sobě vedou k nepořádku a nikoliv k pořádku (odborně se tomu říká zákon růstu entropie a prakticky to zakoušíme vždy, když musíme uklízet a svojí inteligencí tak vnášet řád namísto nepořádku)?
• Jak je možné, že jsme vůbec schopni svět kolem nás poznávat a že logické zákony, kterými se řídí naše myšlení, určitým způsobem odpovídají zákonům světa kolem nás, takže jsme schopni tyto zákony formulovat a vytvářet si obraz světa, který poměrně dobře odpovídá skutečnosti, jak ukazuje naše praxe při využívání těchto zákonů?
• Jak je možné, že svět kolem nás, jehož povaha je zásadně určena několika málo zákony základních stavebních kamenů hmoty, tedy elementárních částic, je takový, že je v něm vůbec možný život, a to i v tak složitých formách jako je lidský život, a navíc, že poměry ve sluneční soustavě a na Zemi jsou velmi přesně vyvážené a tak umožňují, že zde může vyšší forma života existovat (t. zv. antropický princip)?

Těchto několik základních otázek, které jsem teď pro vás formuloval tak, jak je v současnosti obvyklé, vám může pomoci odpovědět si zcela upřímně a nezaujatě na základní otázku po Boží existenci, která je předpokladem víry, tak jako tehdy podobné otázky pomohly mně. Mohly by se připojit i další, ale tyto v současné chvíli stačí. Nemusí to však být jen přístup z oblasti přírodních věd, k Bohu může vést i svědomité hledání v humanitních vědách. To říkám pro vás, kteří nejste zrovna silní v přírodních vědách, abyste věděli, že se k Bohu dostanete pečlivým hledáním pravdy o světě, o člověku a o sobě i v ostatních poctivých a pravdivých disciplinách lidského poznání. Vše, co je Bohem stvořené a co svým rozumem poznáváme, nám vypráví o něm, o Stvořiteli. Všimněte si však, co jsem řekl. Toto filozofické uvažování a odpověď na ně není ještě víra, ale pouze její nutný předpoklad. Přivádí nás totiž na práh víry a pomáhá nám tento práh překročit. A také nám zaručuje, že naše víra není nějaké nesmyslné fantazírování, jak je dnes často v módě, ale má jasný základ v pravdě o světě a o člověku.

Tady je třeba říci jednu velmi důležitou poznámku. Ještě před dvaceti či třiceti lety byla kladena základní otázka po víře a její pravdivosti ve smyslu, zda věřit či nevěřit, a který z těchto dvou postojů odpovídá pravdivému poznání světa a života člověka. Šlo zde především o zápas mezi vírou v Boha a ateizmem, který byl popřením této víry. Jak jsem se již zmínil, ateizmus se prohlašoval za tzv. vědecký světový názor a chtěl tím říci, že víra v Boha je nevědecká, tedy nepravdivá. Že to bylo falešné, nepravdivé tvrzení, ukazují i naše otázky a odpovědi na ně. Byla to však poměrně jasná a dá se říci jednoduchá situace, která měla v zásadě dvě jasné pozice: víru či nevíru v Boha.

V poslední čtvrtině minulého století (u nás se to výrazně projevilo po pádu komunistického režimu) došlo ke změnám základního přístupu k životu, jeho smyslu a jeho pravdivosti. Jde o tzv. změnu paradigmatu a době, která je tím charakterizována, se říká doba postmoderní. Nechci však zabíhat do zbytečných podrobností, chci zůstat u základních otázek, které nás zajímají, a jsou tématem homilie.

Dnešní člověk většinou zjišťuje, že ke svému životu potřebuje víru. Neptá se však tolik po její pravdivosti, spíše zdůrazňuje jako základní hodnotu svobodu a tedy i to, že si tuto svou víru může svobodně zvolit, respektive vytvořit si, formulovat si svou víru. Často je taková víra neuvěřitelná směs všech možných pověr a náboženství, počínaje astrologií, přes okultismus a magii, víru v převtělování, různá přírodní náboženství a další pověry. Na zajímavosti a přitažlivosti získala také stará východní náboženství, zvláště buddhismus a hinduismus, a to především proto, že nekladou na člověka tak velké morální nároky jako křesťanství.

Jak jsem se již zmínil, dnešní člověk si při své víře často vůbec neklade otázku pravdivosti. Totiž zda tato víra odpovídá skutečnosti. Neptá se po tom, zda existuje Bůh – Stvořitel a Pán světa i člověka, který dává člověku a jeho životu pravý smysl a pravdivou hodnotu a vůči kterému má člověk nějaký závazek či povinnost. Dnešní člověk obvykle připouští, že „ něco nad námi je“, ale příliš si tím hlavu neláme a život si nekomplikuje v tom smyslu, že by z toho vyvozoval nějaké mravní důsledky. Základním cílem, středem této jeho víry je totiž člověk sám. On je vlastně sám sobě bohem, on je totiž sám sobě měřítkem dobra a pravdy a jeho rádoby šťastný život, v podstatě bez velkých morálních zábran a omezení, je hlavním smyslem veškerého jeho snažení a uvažování. Jak je vidět, je to vlastně víra a náboženství bez pravého Boha, protože středem a cílem je člověk sám a vše mu má sloužit včetně jeho víry. Tomuto novému směru světonázorové orientace, který charakterizuje postmoderní dobu, se říká New Age. Je to velmi nebezpečný směr v tom smyslu, že člověk hned nepronikne k samé podstatě, nepochopí, že vlastně žije v sebeklamu, ve lži, když do středu všeho postavil sám sebe a nikoliv Boha, který je Pánem a Stvořitelem všeho a cílem a pravým štěstím člověka samého.

Co tedy z toho pro nás vyplývá? Že je důležité, abychom poctivě hledali pravdu o světě a o člověku i o nás samotných. Co to vyžaduje? Vraťme se k příběhu mého vlastního života.

V době, kdy jsem hledal a našel kladnou odpověď na základní otázku po Bohu a jeho existenci, jsem u toho nezůstal, ale snažil jsem se Boha víc poznávat a věřit v něho. Jak jsem řekl, pravá a skutečná víra v Boha předpokládá onen základ, ke kterému nás přivede rozum na základě poznání světa. Ale to nestačí, je třeba udělat další krok, krok víry, ve kterém už se nelze opírat jen o rozumové poznání ze stvořené skutečnosti, ale vírou se otevřít tomu, co nám Bůh sděluje skrze svá slova i skutky a co je zachyceno především v Písmu svatém, v Bibli.

To jsem tenkrát jako student univerzity udělal. Pomohli mi v tom moji spolužáci, kteří byli věřící a se kterými jsem svoje názory a svoji cestu často diskutoval. A také vynikající kněz, který tehdy v jednom z pražských kostelů působil, jehož promluvy jsem často poslouchal a kterého jsem si zvolil za svého duchovního rádce a zpovědníka. Výsledkem bylo, že jsem začal žít poctivě a naplno jako křesťan. Denně jsem chodil na bohoslužby, přijímal Eucharistii, četl Písmo svaté a náboženskou literaturu a měl příležitost s Bohem vést častý a hluboký rozhovor. Byla to krásná léta mého života, čas, kdy jsem se stále víc zamilovával do Boha. Pochopil jsem, že skutečná a nejvyšší Pravda je Bůh sám a že není nic většího a krásnějšího, než se snažit Jeho co nejvíc poznat a pochopit. Tím také poznáme co nejvíc i sebe a smysl svého života, protože ten najdeme v Něm samém, v Jeho vůli o nás. Bůh totiž ve své Otcovské lásce pro každého naplánoval a připravil ten nejkrásnější a nejšťastnější život. Bůh nám ho ale pouze nabízí a nevnucuje, protože velmi respektuje naši svobodu. Je na nás, je v našem nejvyšším zájmu, abychom se ho snažili poznat a uskutečnit. Je to ovšem i pro dobro druhých, protože naše životy jsou propojeny a vzájemně se ovlivňují, v dobrém i ve zlém.

Postupem doby, během studií, ve mně zrála touha Bohu se zcela zasvětit. Nebylo mi však ještě jasné jakým způsobem. Stát se knězem, řeholníkem? Bůh však k tomu, aby nám dal poznat své záměry, používá i druhých lidí. V mém případě použil jednoho mého přítele, kterého jsem si zvolil za svého biřmovacího kmotra. On sám se chtěl stát knězem a mě k tomu vybídl také. Dva roky vojenské služby, které jsem po promoci musel absolvovat, byly pro mne vhodnou zkouškou duchovního povolání.

Po absolvování vojenské služby jsem začal v Praze pracovat v jednom výzkumném ústavu a můj přítel a biřmovací kmotr se mezitím dostal jako bohoslovec do Litoměřic na Teologickou fakultu. Jel jsem ho při první příležitosti navštívit. Sám jsem ještě měl nejistoty ve svém kněžském povolání, zvláště v tom, že jsem se domníval, že je vyloučeno, aby absolvent vysoké školy mohl jít studovat teologii. Tam jsem ale našel hned několik absolventů vysokých škol, například dnešního kardinála Vlka, a jeden z nich, dnešní mons. Mixa, kterého jsem dobře znal z kostela, se mě zeptal: „a kdy přijdeš ty?“ (Později mi řekl, že mu vždycky bylo jasné, že budu knězem.) Tato jeho otázka se mi hluboce zařízla do duše a hledal jsem odpověď. Čekal jsem, že mě Bůh sám přinutí udělat rozhodující krok, ale pocítil jsem, že Bůh plně respektuje moji svobodu. V srdci jsem ale cítil, že mě volá, abych se Mu celým, nerozděleným srdcem daroval, abych se stal knězem. Současně mi bylo jasné, že vzhledem k poměrům, které tehdy v ateistickém totalitním režimu panovaly, jsem neměl šanci udělat rozhodnutí „na zkoušku“ a později si to znova rozmýšlet. Věděl jsem, že jak jednou odkryji karty a veřejně přiznám, že se chci stát knězem, už nebudu mít šanci udělat kariéru v odborném profánním světě, kdybych si to snad rozmyslel a chtěl dál pracovat jako matematik. Takové věci komunismus neodpouštěl. Modlil jsem se a prosil o světlo, odvahu a sílu tento krok udělat. Díky Bohu jsem ho udělal a nikdy jsem toho nelitoval. Asi za týden jsem přijel do semináře opět a svým přátelům bohoslovcům jsem oznámil, že do semináře přijdu. Nebylo to ovšem jednoduché, trvalo to ještě dva roky, než se mi podařilo se tam dostat, díky Bohu a díky panu kardinálu Tomáškovi, který prosadil na ministerstvu kultury, že mu přijali několik absolventů vysokých škol, mezi nimi i mne. Bůh mě tak vedl cestou, ve které se mi dával stále víc poznat skrze poctivé hledání pravdy o světě, o Něm samotném a nakonec i o mém životě, takže mi dal šanci naplňovat jeho smysl skrze Boží záměry se mnou. Tím ovšem můj životní příběh nekončí, pokračuje dál s dalším podivuhodným Božím vedením, ale to už je na jiné vyprávění.

Milí přátelé, můj příběh je výzvou pro vás. Vaše budoucnost, celý váš život je ve vašich rukou. Mějte odvahu poctivě, vytrvale a s pokorou hledat pravdu. Ta poslední, plná a skutečná Pravda, Pravda s velkým P, je Bůh sám. Vábí vás a zve vás, aby se vám mohl dát poznat a abyste v Něm mohli pravdivě poznat sebe sama a nalézt ten nejlepší a nejšťastnější program vašeho života, Boží vůli o vás. Mějte odvahu tento program poznat a s Boží pomocí uskutečnit. Nic moudřejšího a lepšího nemůžete udělat.

Když se svatý Petr v dnešním úryvku svého prvního listu zmiňuje o naději a jejích důvodech, dovolím si připojit několik důležitých myšlenek Papeže Benedikta XVI. na toto téma z jeho poslední encyklikySpe salvi, která je o naději: „Kdo nezná Boha, může mít množství nadějí, ale nakonec je bez naděje, bez velké naděje, která podpírá celý život (srov. Ef 2,12). Opravdovou, velkou lidskou nadějí, která vydrží všechna ztroskotání, může být jen Bůh – ten Bůh, který nás miloval a miluje ‚až do krajnosti‘, ‚až do konce‘ (srov. Jan 13,1 a 19,28-30). Koho se dotkla láska, začíná tušit, co to vlastně je: ‚život‘. Začíná tušit, co označuje slovo naděje, s nímž jsme se setkali při křtu.…Život v pravém slova smyslu nemohu mít sám v sobě či sám od sebe – život je vztah. A život ve své úplnosti je vztahem k tomu, který je pramenem života. Pokud jsme ve vztahu k tomu, který neumírá, který je sám život a sama láska, jsme v životě. Pak ‚žijeme‘ “ (čl. 27).

Lze uzavřít slovy velekněžské modlitby našeho Pána: „A to je věčný život: že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3).

František Radkovský, biskup plzeňský