Barokní jezuitské Klatovy 2010

Hudební dramaturgie

Liturgická hudba v Klatovech před 250 lety

Pro úvodní koncert, který zahajuje letošní 4. ročník Barokních jezuitských Klatov, jsme až na drobné výjimky volili repertoár pocházející z hudebních sbírek klatovských kůrů. Právě znovuuvedením některých liturgických skladeb, jež naši předkové před čtvrt tisíciletím několikrát do týdne pravidelně slýchávali během bohoslužeb v městských kostelích a které tak tvořily nedílnou součást jejich života a městské kultury vůbec, chceme přispět k letošním oslavám jubilea 750. výročí založení tohoto královského města na pomezí Šumavy.

Městské jubileum však nebylo při volbě dramaturgie tohoto koncertu jediným východiskem. Vzhledem k tomu, že koncertní vystoupení proběhne v jezuitském kostele před sarkofágem s ostatky sv. Onestina, budou jeho podstatnou část tvořit nově objevená hudební jezuitika, která jsme za účelem tohoto koncertu spartovali (přepsali do soudobé notace) a provedeme je v novodobých premiérách. Některé z těchto skladeb jsou anonymní (například velikonoční Jesum quaritis Nazarenum nebo Surrexit Dominus vere) a nabízí se eventualita, že by se mohlo jednat o tvorbu samotných členů řádu, a není dokonce vyloučeno, že některé ze skladeb mohly vzniknout přímo ve zdech klatovské koleje a jejího semináře. Jezuitské prostředí souvisí také s volbou některých skladatelských jmen v repertoáru koncertu. Českoněmecký vrcholně barokní skladatel Franz Johann Xaver Wenzel Habermann (1706-1783) je v současné době jediným, o němž je stoprocentně známo, že studoval v klatovském jezuitském semináři. Jeho mariánské Lytania de B.V:M: Breves in D, spartované z hudebnin klatovského děkanského kostela, budou představovat jeden z vrcholů koncertního vystoupení. Jezuitské hudební školení absolvoval také březnický rodák a světově uznávaný klasicistní skladatel Václav Pichl (1741-1805). JehoMottetto in D de Omni Solemnitate (Ad jubila, ad plausus) naše koncertní vystoupení uzavře.

Protože celé koncertní vystoupení sestává z duchovní hudby a je realizováno v nádherném liturgickém prostoru jezuitského kostela, respektuje výběr skladeb také právě probíhající liturgické období. Celý koncert tedy zahájí dvě postní skladby – v barokních Čechách velmi oblíbené postní moteto Ecce quomodo moritur iustuspozdně renesančního skladatele slovinského původu Jakoba Handla-Galluse (1550-1591), který působil v prostředí rudolfínské Prahy, a postní responsorium Caligaverunt oculi mei, tvorba českého pozdně barokního skladatele Františka Ignáce Tůmy (1704-1774). Následující výše zmíněná dvě anonymní velikonoční moteta již v klasicistním stylu dokonale evokují přechod do nového liturgického období plného radosti z velikonoční zvěsti. Využijí k tomu ve své době osvědčených prostředků - dvojice vysokých klarin doprovázených zvukem tympánů.

Lyrické zhudebnění mariánské antifony Salve Reginaod známého českého skladatele Františka Xavera Brixiho (1732-1771), jež pochází rovněž z klatovských jezuitik, bude tvořit přechod do dalšího bloku koncertu, který představí hudbu odpoledních pobožností, jež v barokním období lemovaly každou neděli a významné liturgické svátky. Brixiho nešpory Vesperae Solennes de Confessore, pocházející z hudebnin klatovské jezuitské koleje, jsme měli možnost slyšet v rámci Barokních jezuitských Klatov již před třemi roky. Jako každá pobožnost nešpor v té době budou zakončeny mariánskou antifonou Regina Cali latare od tuchoměřického kantora Karla Loose (1724-1772), pocházející rovněž z jezuitského prostředí.

Závěr koncertu pak bude patřit hudebním skladbám z archivu figurálního kůru klatovského děkanského kostela. Stejně jako každý významný liturgický svátek v 17. a 18. století uzavřou také tento koncert litanie. V 18. století převažovalo provádění tzv. loretánských litanií s invokacemi k Panně Marii. Zhudebnění tohoto textu od F. J. X. W. Habermanna zakončí anonymní zhudebnění mariánské antifony Salve Regina. Úplný závěr celého koncertu pak bude patřit již avizovanému barvitě instrumentovanému Mottettu in D de Omni Solemnitate (Ad jubila, ad plausus) od Václava Pichla.

Vít Aschenbrenner