Eva Jiřičná na Barokních jezuitských Klatovech 2012
P. František Hylmar o vystoupení slavné architektky
O své dojmy z návštěvy paní Evy Jiřičné na Barokních jezuitských Klatovech 2012 se s námi podělil provinciál českých jezuitů P. František Hylmar. Paní architekta přednesla v Klatovech přednášku „Kdy je staré nové a nové staré“, odpověděla na dotazy posluchačů a na závěr své návštěvy spolu s klatovským starostou Rudolfem Salvetrem, jezuitských provinciálem Františkem Hylmarem a předsedou sdružení Klatovské katakomby Václavem Chroustem slavnostně otevřela „prampouch“, spojovací lávku mezi jezuitským kostelem a kolejí, kterou projektovala. Prampouchu i celému dílu paní architektky požehnal plzeňský biskup František Radkovský.
Sobotní odpolední vystoupení vzácného hosta letošních Barokních jezuitských Klatov, paní architektky Evy Jiřičné, zcela naplnilo sál městské knihovny pozornými posluchači.
„Když jsem studovala na akademii, diskutoval s námi pan profesor ve své zakouřené pracovně o našich projektech dlouho do noci a rozebíral je do nejmenších podrobností. Jednou kolem půlnoci jsem na smrt unavená zaprotestovala: pane profesore, vždyť tohle se už netýká architektury! Slečno, odpověděl, najděte mi tři věci, které nesouvisejí s architekturou. Dodnes ty tři věci hledám.“ Asi takovými slovy představila paní Jiřičná jednu ze svých zásadních celoživotních inspirací. V jejím díle se díky tomu projevuje smysl pro celek a zároveň pro detail a všechno směřuje k člověku. Lidsky nesmírně sympatickým dojmem zapůsobilo na přítomné i její vystupování a ona sama.
V první části svého vystoupení paní architektka ukázala, jak bohaté a vynalézavé tvary neživé i živé přírody inspirují lidské stavby od nejstarších po současné. Staré tak v sobě obsahuje nové a naopak. Platí to i pro její dílo, které představila, vzdálené jakékoli historizaci, moderní, využívající kultivovaných materiálů jako kov a sklo a jehož tvary a konstrukce musejí být navrhovány s použitím nejpokročilejších matematických metod a nejsoučasnějších technologií.
Architektura má jakousi vertikálu, vzpírá se přirozené gravitaci a pozvedá se ze země do výše. Dnes to platí více než jindy, architekti mohou z technického hlediska realizovat téměř všechno, ale ne všechno, co jen s tímto cílem dělají, je dobré, povzdechla si paní Jiřičná. Práce pro investory, jejichž metou není pouze rychlá návratnost, a pro zákazníky, které nezajímá jen banální pohodlnost, je radostí, opak vzbuzuje spíše smutek.
Velmi realisticky a pravdivě vyznívá náčrt, který znázorňuje způsob práce paní architektky a jejího týmu. Lze ho shlédnout na panelech v přízemí jezuitské koleje představujících něco z díla Evy Jiřičné a stojí za zamyšlení. Tvůrčí práce se podle něj neobejde bez mnoha zmatků, zákrut, slepých uliček, chození dokola, bez otázek a pochybností; vyžaduje zkušenost, vědomosti, odvahu, talent, skromnost, disciplínu, hodně úsilí i trochu štěstí a především spoustu práce a potu. Život také učí, že i při vší snaze a dobrých úmyslech není dokonalý úspěch automaticky zaručen. I s tím je třeba počítat.
Dílo vždy odráží něco ze svého autora. Paní Eva Jiřičná ve mně po několikahodinovém klatovském setkání zanechala dojem jemné, ale pevné křehkosti a prosvětlené průzračnosti podobný tomu, který vyvolává její tvorba. Sílu osobnosti, tajemnou veličinu, která se nedá koupit, doprovázela nanejvýš sympatická zdvořilost a skromnost, k níž ji podle jejích slov vedli rodiče, učitelé i životní zkušenost. Jejímu dílu tyto osobní vlastnosti vůbec neškodí, právě naopak. Snad to vnímali i mladí lidé, kteří na setkání s paní Jiřičnou přišli.
Kdo paní architektku viděli a slyšeli, budou teď určitě vnímat nový klatovský prampouch i jako milou připomínku její nevšední osobnosti.
P. František Hylmar, SI
Fotogalerii naleznete zde.
