Barokní jezuitské Klatovy 2013
Ohlédnutí Šárky Lesné
>Ohlédnutí za 7. ročníkem BJK
V sobotu 27. dubna 2013 se ve společenském sále městské knihovny uskutečnilo již sedmé sympozium, tentokrát věnované slavnému jezuitskému misionáři P. Albrechtu Chanovskému a svatému Janovi Nepomuckému, který je patronem české jezuitské provincie a patronem dobrého jména Tovaryšstva Ježíšova.
V předvečer sympozia se uskutečnily dvě jezuitské „misie“: P. Petr Havlíček SJ navštívil Chanovice s přednáškou o jezuitském misionáři Albrechtu Chanovském, kterou v sobotu mohlo vyslechnout také klatovské publikum.
P. František Hylmar SJ vystoupil v Hrádku u Sušice s přednáškou na téma „vnitřní svět jezuitů, jezuitská spiritualita“.
Tuto přednášku, doufejme, uslyšíme někdy samostatně také v Klatovech. Poté co se novým papežem stal příslušník Tovaryšstva Ježíšova, který si zvolil jméno František, vzrostl zájem o vše, co souvisí s jezuitským řádem. Obraz jezuitů je u nás v Čechách notně zkreslený předchozími obdobími a literárním ztvárněním např. v dílech Aloise Jiráska. Ale i jinde býval vztah k jezuitům rozporuplný: od obdivu a úcty až po nechuť či dokonce nenávist, jezuité byli považováni jak za „papežence“, tak za buřiče proti papeži. Mezi jezuity u nás známými jsou takové historické osobnosti jako zakladatel řádu sv. Ignác z Loyoly, sv. Petr Canisius, který přivedl v roce 1556 prvních dvanáct jezuitů do Prahy, misionář Albrecht Chanovský, přírodovědec Georg Josef Kamel, historik Bohuslav Balbín, také nechvalně známý Antonín Koniáš … v nedávné době proslul kardinál Tomáš Špidlík. Co spojuje dřívější a dnešní jezuity? Je to jezuitská, tedy ignaciánská spiritualita. P. Hylmar se pokusil vysvětlit, v čem spočívá: Zdůrazňuje duchovní zkušenost s Bohem a zaměřuje se na praktickou spiritualitu - „co budu dělat, Bože?“. Nutno nejen hledat Boha, ale též jej nalézat ve všem. Uvědomovat si, že Bůh se stále pro nás namáhá, a proto se spolu s Kristem máme namáhat také my. Důležité je být vděčný, radovat se z darů, kterých se nám dostalo. Ve všem je třeba hledat Boží vůli, neustále rozlišovat ducha dobra a ducha zla, aktivně jít za tím dobrým a také aktivně čelit tomu zlému, nepodléhat ani euforii ani depresi. Velký význam má neustálá sebereflexe, dvakrát denně je dobré sám sebe se ptát „v čem jsem chyboval, co bylo dobré?“. Správné je trvale rozvíjet vědění, neboť poznání o světě je poznáním Boha. Dobré vědění nestojí proti víře, naopak ji podporuje. Ignaciánská modlitba je spojena se zamyšlením po modlitbě „co mi v ní Bůh dal?“. Toho je třeba si všímat, tak vzniká vděčnost a z ní pramení radost. Člověk se má naučit být sám se sebou a s Bohem v tichu… pak dojde k odpovědi na otázku „proč vlastně žijeme?“, k heslu jezuitů AD MAIOREM DEI GLORIAM, tedy „vše pro větší slávu Boží“. Zásady ignaciánské spirituality mají platnost i po pěti stech letech, stačí jen přidat dnešní poznatky a moderní jazyk.
Sobotní sympozium, které přineslo šest přednášek, zahájil předseda občanského sdružení Klatovské katakomby ing. Václav Chroust, úvodní slovo pronesl klatovský starosta Mgr. Rudolf Salvetr a celé sympozium moderoval Mgr. Karel Mráz.
V první přednášce profesor Petr Čornej charakterizoval krále Václava IV. a jeho kancléře arcibiskupa Jana z Jenštejna.
Oba měli například shodný názor na papežské schizma – oba je odmítali. Zřejmě také proto jmenoval Václavův otec Karel IV. Jana z Jenštejna kancléřem svého syna.
Jan získal na pařížské univerzitě titul bakalář obojího práva, byl tedy vysoce vzdělaný. Nadto měl i umělecké vlohy, psal básně, skládal duchovní písně. Měl však velmi nevyzrálé chování. Na jedné straně byl citlivým umělcem, na druhé straně autoritativním církevním hodnostářem, který tvrdě prosazuje své názory.
Také Václav byl člověk složitý. Po otci bohužel nezdědil státnické nadání jako jeho nevlastní bratr Zikmund. Zato měl nesporný jazykový talent – ovládal kromě češtiny též němčinu, italštinu a latinu, v latině dokonce psal básně. Byl fyzicky zdatný, známá je jeho posedlost lovem, jeho vášeň pro koně a psy.
Pokud se Karel IV. domníval, že tito dva muži budou svorně uplatňovat politiku rovnováhy mezi trůnem a oltářem, hluboce se mýlil. Vztah mezi těmito dvěma mocnými muži postupně přerostl v nenávist a vše vyvrcholilo ve sporu o jmenování opata kláštera v Kladrubech. Arcibiskup před rozzuřeným panovníkem uprchl, ale jeho spolupracovníci byli zatčeni, vyslýcháni, mučeni – a Johánek z Pomuku, pozdější sv. Jan Nepomucký, trýznění nepřežil. Jeho utýrané tělo svázané do kozelce bylo shozeno z mostu do Vltavy. A tímto koncem pozemského života začala Janova nesmrtelnost.
Profesor Vít Vlnas navázal tam, kde předchozí přednášející skončil.
V jeho příběhu byli Václav a Jan jednoznačně černobílí – Václav zloduch a Jan hrdina.
9. března 1393 byl utýraný Johánek z Pomuku shozen do vody. Již od 15. století se začala vyvíjet legenda o jeho mučednické smrti. V 16. století sepsal Václav Hájek z Libočan velmi čtivou legendu o dvou Janech. V 17. století napsal další legendu jezuita Bohuslav Balbín. Postupně se objevovala vyobrazení Jana Nepomuckého a také jeho sochy. V 17. – 18. století se Jan stal patronem mostů a všeho, co souviselo s vodou. Sochy byly umisťovány především na mosty. Jedna z prvních soch na Karlově mostě v Praze byla socha Jana Nepomuckého odlitá v Norimberku podle modelu Jana Brokofa. Stala se vzorem pro další sochařská ztvárnění. Světec Jan Nepomucký mívá kolem hlavy věnec hvězd a v ruce drží palmovou ratolest – symbol mučednictví. Kolem sochy byla postavena votivní kaple a při poutích zde seděli hudebníci. Oblíbená byla rovněž procesí na lodích po Vltavě. Kult Jana Nepomuckého vyvrcholil procesem beatifikace v r. 1621 a následné kanonizace v r. 1629. Zásluhu na tom má arcibiskup František Ferdinand Kühnburg. Které tři zázraky přispěly ke svatořečení? Nejprve to bylo nalezení neporušeného Janova jazyka (dnes je zjištěno, že nejde o jazyk, ale o zbytky mozkové tkáně). Poté zázračná záchrana dívky ze Strakonic, která se topila v mlýnském náhonu a po svém oživení vypověděla, že spatřila svého zachránce Jana. A do třetice Jan zázračně uzdravil ženu, která trpěla atrofií svalstva na ruce. Když v roce 1629 papež Benedikt XIII. svatořečil Jana Nepomuckého, konala se v Praze největší barokní slavnost – nádhera pro nás asi těžko představitelná. Svatý Jan Nepomucký se stal patronem české provincie Tovaryšstva Ježíšova a patronem dobrého jména Tovaryšstva. Jezuité přenesli kult tohoto světce všude tam, kde působili. Proto se s úctou k němu a s jeho sochami setkáváme nejen u nás a v sousedním Bavorsku, ale po celém světě – on je nejznámějším českým světcem. V závěru přednášející uvedl, že akta o případu Johánka z Pomuku byla prozatím odložena „ad acta“ do vatikánského archivu, ale že je naděje na jejich zpřístupnění.
Doktor Martin Svatoš přiblížil posluchačům jezuitské misie v 16. a 17. století.
V úvodu citoval z Konstituce Tovaryšstva Ježíšova: „…s poslušností putovat…zpovídat…ku pomoci duším…“. Úkolem SJ bylo propagovat a upevňovat katolictví všude tam, kde bylo oslabeno. Mnozí členové řádu toužili po misionářské činnosti mezi pohany ve vzdálených mimoevropských oblastech, například v Indii. Také v Čechách mohli misionáři nalézt svoji „Indii“ v době po Bílé hoře. Panovník Ferdinand II. naléhal na obnovu katolictví, kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu vydal patent o rekatolizaci. Měly být využívány nenásilné prostředky: knížky zdarma rozdávané, obrázky, kázání. Ovšem pokud se misionáři setkali se zatvrzelostí, nebo byli dokonce ohrožováni, došlo na použití síly třeba i za pomoci vojska. Misie byly buď sezónní, nebo trvalé. Misie arcibiskupské vedli duchovní nebo státní úředníci, misie kající prováděli jenom duchovní a od roku 1733 pouze jezuité.
Misionáři bývali nejprve přezkoušeni, poté vybaveni doklady a pověřením a po dvojicích až čtveřicích vysíláni zejména do oblastí, kde se objevila hereze. Úkolem misionářů bylo bdít nad tím, aby se věřící zúčastňovali mší, obcházet příbytky a nenápadně se vyptávat na zakázané knížky, utečence, navrátilce, kolportéry a „svůdce“. Po ukončení misie bylo třeba zaslat nadřízeným vypracované zprávy o průběhu misie. V případech odhalení bylo záhodno jednat vlídně, přesvědčovat, ale odhalené osoby předat státní moci. Pronásledovaní si stěžovali, že byli vystaveni fyzickému násilí, byly jim zabavovány knihy, docházelo k materiální újmě. Za vlády Karla IV. zesílil tlak, nekatolictví bylo pokládáno za zločin proti státu a bylo trestáno nucenými pracemi, někdy dokonce smrtí.
Kající misie v naší zemi prosazoval generální představený řádu Franz Retz, který pocházel z Čech. Vypracoval přesné instrukce, jak mají misie probíhat. Zdůrazňoval spolupráci s místními duchovními. Misionáři měli kázat, učit rozjímání, zpovídat, udělovat odpustky a na závěr všude vztyčit velký dřevěný kříž. Varoval před přepínáním vlastních sil. Upozorňoval na nutnost být obzvlášť obezřelý při setkání se ženami a s ženatými muži, na potřebu mírnosti, trpělivosti, občas i mlčenlivosti.
Jezuitští misionáři působili jednotně po celé Evropě ve všech vrstvách obyvatelstva. Zůstane otázkou, zda působení těchto apoštolů posilujících víru a aktivních nástrojů rekatolizace přineslo opravdový příklon ke katolictví, nebo zrodilo „lidi dvojího jazyka“, pokrytce.
Po přednášce o misiích obecně následovala přednáška P. Petra Havlíčka SJ o misionáři P. Albrechtu Chanovském.
Jeho misionářská činnost v jihozápadních Čechách se odehrála o sto let dříve, než probíhaly misie rekatolizační a kající. P. Chanovský chodil se svolením nadřízených sám, navštěvoval zámky, např. Blatnou, města jako Strakonice, Horažďovice, Klatovy a zacházel do vsí. Využíval různých metod. Například se spřátelil s dětmi na pastvinách, nacvičil s nimi zpěv písní či drobné scénky náboženského obsahu, poté šli společně do kostela a tam předvedli všechno nacvičené dospělým. Se ženami rozmlouval na přástkách, s muži hovořil v hostincích.
Sepsal příručku, v níž vysvětlil průběh liturgického roku, věnoval se otázkám katolické praxe – pojednal o růženci, zvonech, mši, zpytování svědomí, popsal obřady spojené s udělováním svátostí. Polemizoval s lidovými zvyky. Například o oblíbeném vykládání snů říkal „kdo snům věří, vítr lapá a vodu měří“. Odsuzoval magii.
Pokud on sám někde sloužil mši, vždy nejprve ukázal a vysvětlil, co k čemu slouží a proč. Vedle poučování a vyučování bylo pro něj velmi důležité rozmlouvání s lidmi.
Profesorka Marie-Elizabeth Ducreux připomněla dvě významné jezuitské osobnosti, P. Albrechta Chanovského a P. Mikuláše Lancicia.
Protože o P. Chanovském podrobně hovořil předchozí příspěvek, věnovala se více osobnosti jezuity Lancicia, který kolem roku1620 působil v Čechách a například Bohuslavu Balbínovi právě on navrhl vstup do SJ. (Mimochodem, prý velmi chválil zbožnost českých jezuitů.)
Tento jezuita působil rovněž v Římě, kde pomáhal uspořádat archiv, byl vyslán do Polska ve funkci mistra noviců, v Litvě se stal provinciálem. U generálních představených řádu a u papežů byl velmi oblíben, měl však také četné nepřátele, kteří jej stále osočovali.
Vydával „opuscula“ – duchovní knížky. Napsal knihu, v níž sleduje liturgický rok, rozjímá o svatých ostatcích, věnuje pozornost novým jezuitským svatým Loyolovi, Borgiovi a Gonzagovi. Kniha byla vhodná pro výchovu mladých členů řádu.
P. Lancicius podporoval kult ostatků a uctívání svatých patronů. Z římských katakomb získal kolem třiceti svatých těl, která byla vystavena a uctívána v souladu s dobovými zvyklostmi. On sám prý nosil na krku zavěšenou schránku se svatými ostatky.
Profesorka Ducreux pronesla celou přednášku v krásné češtině, potlesk tedy patřil nejen obsahu přednášky, ale vyjadřoval také obdiv k její jazykové úrovni.
Sympozium uzavřela docentka Čornejová, která hovořila o vztahu jezuitů a Jana Ámose Komenského.
Nejprve vysvětlila, že pojem „res publica litteraria“ označoval v 18. století spolek vzdělanců, kteří svou čilou korespondencí podporovali intelektuální výměnu bez ohledu na hranice států a konfesí. Poté uvedla, že Jan Ámos Komenský byl sice odpůrcem jezuitů, ale že v názorech na vzdělávání měly obě strany více společného než odlišného.
Jak Komenský, tak i jezuité věděli: podmínkou úspěšnosti učení je láskyplný vztah mezi učitelem a žáky, žák sám musí chtít učit se a dozvídat se. Občas je nezbytný trest - bez rákosky to zkrátka někdy nejde. Důležité je střídání práce a odpočinku, pohyb je zdravý. Žáci v jezuitských školách chodili na vycházky, hráli míčové hry, kuželky, kulečník, cvičili se v tanci a šermu. Komenský radil využívat ve výuce školní hry, jezuité vyučovali pomocí školního divadla. Rádi také podporovali soutěživost svých svěřenců.
Jezuitům se vyčítá, že trvali na „biflování“. Této metody, tedy memorování, je ovšem třeba se zastat – nejprve je nutno memorováním získat určitou sumu vědomostí, poté může přijít fáze napodobování, teprve potom následují vyšší stadia od propojování naučeného až po samostatnou tvůrčí činnost.
Nakonec zaznělo zjištění, že komeniologie se vyvíjí velmi dlouho a snad již nic v tomto oboru nezůstává skryto. Zato bádání o jezuitském školství se rozvíjí teprve asi dvacet let – zde můžeme čekat nové a inspirativní zajímavosti.
Účastníci sobotního sympozia byli v závěru pozváni na podvečerní mši – rekviem – kterou celebroval plzeňský biskup Mons. František Radkovský a doprovodila hudba Michaela Haydna v podání Kolegia pro duchovní hudbu a samozřejmě také na nedělní mši a literárně-hudební pořad Následování Krista, s nimž k nám zavítal Miroslav Částek.
Šárka Lesná
Další informace:
