Rozhovor s Karlem Vitákem

Čtvrté výročí znovuotevření katakomb

26. 11. 2015 tomu bude přesně čtyři roky, kdy byly znovuotevřeny klatovské katakomby. Za ty čtyři roky se v katakombách a "kolem katakomb" mnohé událo. K nejvýznamnějším počinům bezesporu patří konference Barokní jezuitské Klatovy a publikace (sborníky), které při této příležitosti vznikají. Na nich se podílí Karel Viták, kterému jsme položili dvě jednoduché otázky:

1) Podílel jste se jako editor, jako autor sazby a grafické úpravy již na několika publikacích vydávaných v rámci edice Klatovy v prostoru a čase, věnovaných projektu Barokní jezuitské Klatovy. Co Vás na této práci těší, naopak je něco, co Vás stresuje?

Máte pravdu, že sborník z konference Barokní jezuitské Klatovy 2015 není prvním sborníkem z vědecké konference, na jehož přípravě se podílím. Vždy mě na takové práci přitahuje několik věcí.

V první řadě je to možnost spolupráce s lidmi, kteří ví, čeho chtějí dosáhnout, znají prostředky, možnosti, požadavky. Požadavky své, požadavky zúčastněných odborníků a především požadavky diváků – i když musím doplnit, že použít slovo divák je velmi nepřesné, protože i diváci jsou přímými a aktivními účastníky konferencí. Jinými slovy pracovat s profesionály, kteří jsou zapáleni pro dobrou věc. Právě takoví lidé se na přípravě a organizaci projektu Barokní jezuitské Klatovy podílejí.

Druhou položkou v seznamu jsou setkání s přednášejícími, což jsou špičkoví odborníci ve svých oborech, mnohdy takové autority, na jejichž práci hledí s uznáním celý vědecký svět. S nimi mohu mluvit o tématech týkajících se obsahu konferencí, témat souvisejících, ale i o tématech zcela prostých. V takových okamžicích si člověk uvědomí, že i profesor přednášející na světových univerzitách je především člověkem.

Pro mě je také důležité poznání, čeho organizátoři prostřednictvím konference Barokní jezuitské Klatovy za deset let dosáhli. Pro sebe to označuji jako „napravování škod vzniklých pokřivením historie“. Dlouhou dobu se totiž nikdo nezabýval tím, že náš pohled na celou českou historii je pokřiven politickými zájmy našich předků. Vždyť ještě v devadesátých letech minulého století si pod pojmem „jezuita“ většinová společnost představovala někoho, kdo (parafrázuji) požírá malé děti. Někoho, kdo je xenofobní, nepřátelský, zlý, hloupý. Najednou se v průběhu deseti let dozvídáme, že to je všechno jinak. Nejde jen o změnu v pohledu na katolíky. Jak velikou změnou pohledu Klatovanů na Klatovy bylo, když se semináři s kaplí sv. Josefa přestalo říkat pejorativním označením „sodovkárna“. Tato změna pohledu, změna (po)vědomí je pro znovu-nalézání naší české hrdosti velmi důležitá.

V neposlední řadě cítím velkou radost z výstupu z konference, tedy ze sborníku soustřeďujícího příspěvky přednášejících. Uspokojuje mě, když držím v ruce matérii, hmotu, kterou jsem několik měsíců připravoval, zpracovával a viděl jen na monitoru počítače. K čemuž se přidává víra, že sborník letošních Barokních jezuitských Klatov má smysl, že bude časem citován mezi odborníky, podobně jako ty z předchozích let.

Ptal jste se, co mě při přípravě stresuje. Velmi často dělají autoři opakované zásahy do svých prací v době, kdy už jsou zpracované a po korekturách. Takže sborník se mnohokrát předělává a upravuje. Tato anabáze končí obvykle až dnem odevzdání hotových dat do tiskárny. Na druhou stranu chápu, že přispěvatelé chtějí mít texty dokonalé a bez zbytečných věcných chyb.

2) Při přípravě publikací jste jistě přečetl všechny příspěvky. Je některý, který Vás zaujal mimořádně?

Velmi, velmi těžká otázka. Už jsem uvedl, že jsem nadšen, pokud přednáška svým obsahem posune vědomí o historické skutečnosti, resp. vrátí je na správné místo. Všechny příspěvky, které na Barokních jezuitských Klatovech zazněly, takové byly, měly takovou hodnotu. Nelze říct, zda jeden byl hodnotnější než druhý. Proto možná raději zmíním ty, které mi utkvěly v paměti.

Z letošní konference určitě připomenu profesory University Regensburg, kteří přijeli s Ackermann-Gemeinde. Přednáška profesora Dicka, hledající souvislosti mezi statistikou a vírou, byla náročná pro matematiky, teology i filozofy. Její obsah jsem znal předem, a proto jsem se obával, že se posluchači odmítnou zabývat tak těžko uchopitelným tématem. Bylo pro mě velkým překvapením, že diváci nejen pozorně poslouchali, ale pustili se dokonce s profesorem Dickem do velmi fundované debaty. Totéž se stalo i v případě přednášky profesora Unterburgera.

Vloni mě zaujala přednáška Karla Černého. Nestává se příliš často, aby se účastníci vědecké konference smáli při přednášce nahlas. Ne přednášejícímu, ale tomu, co prezentuje a především jak to prezentuje. Karel Černý ukázal, že vědecky hodnotné informace lze podat odborníkům i laikům velmi příjemnou, snadno pochopitelnou, „stravitelnou“ formou.

Nezapomenutelný příspěvek přednesla profesorka Marie-Elizabeth Ducreux. Ona byla na Barokních jezuitských Klatovech tou, která jako první přinesla pohled na nás, na Čechy „z venku“. Nám totiž tento nadhled na sebe i na naši historii chybí. Chybí nám vědomí našeho nezastupitelného místa v dějinách.

A poslední, byť ne nejméně důležitou položkou v mé odpovědi jsou akce, které patří do Barokních jezuitských Klatov, ale nepatří do sborníku. Totiž program v katakombách (Saint-Exupéryho Citadela v podání Gabriela Částky nebo letošní ignaciánská spiritualita P. Františka Hylmara) a pak především hudební doprovod mší, které se v době konference konají. Na letošní provedení mše Františka Ferdinanda Kosmase Schmalfuse Kolegiem pro duchovní hudbu budu vzpomínat asi ještě dlouho.