Barokní jezuitské Klatovy 2015 - a co dál?

Reflexe letošních BJK od Václava Chrousta

Již podeváté se o posledním dubnovém víkendu uskutečnil v Klatovech projekt Barokní jezuitské Klatovy. Přestože patřím k těm, kteří jej organizují, dovolím si jej nyní několika řádky komentovat. Snad mohu.

Projekt je od svého začátku pojat barokně - zní v něm učené slovo, krásná hudba, nezapomíná na duchovní rozměr života. Potkávají se „tu“ učenci s laiky, duchovní s ateisty, lidé slova s hudebníky a ani obraz a architektura nejsou opominuty.

Ačkoliv je projekt od samého počátku zaměřen na, řekněme, propagaci baroka a doby „temna“, v níž tento styl u nás vládl, a ačkoliv stojíme v dobrém slova smyslu o přízeň „publika“, nesnažíme se podbízet. Kvalita programu je pro nás důležitá. Dobře víme, že „laciné věci“ by náročné klatovské publikum nepřijalo.

A právě klatovské publikum je prvním fenoménem projektu. Plný společenský sál Městské knihovny v Klatovech už překvapil nejednoho přednášejícího, když do něj vstupoval.

Program lze tradičně rozdělit do tří částí:

1. historická (filosofická aj.) konference

Velký dík patří paní Ivaně Čornejové, že s nadšením a láskou získává pro Klatovy skvělé přednášející a že pravidelně hovoří i ona sama. V letošním roce zaznělo osm přednášek a o každé by bylo možné napsat samostatný článek. Protože věřím, že do konce roku dokážeme vydat sborník přednášek, nyní je jen zmíním - v pořadí tak, jak byly předneseny a pánové a paní přednášející mně prominou, že výjimečně pominu jejich akademické tituly:

• pan Martin Svatoš hovořil o latinské literatuře 17. a 18. st. Přesvědčivě, s mnoha fakty, která se na posluchače valila s neúprosností příboje.
• Pan Tomáš Havelka pojednal o katolické postille a o exemplech v ní obsažených. Zřetelně zaujal nejen pana Pelánka z týneckého zámku, protože barokní exempla zřejmě využíval i jím milovaný Josef Váchal, velká, tajemná a stále ještě nedoceněná postava.
• Pan Ondřej Koupil hovořil o svatováclavské bibli, jejíž vznik iniciovali dva pražští arcibiskupové (Sobek a Valdštejn, mohu-li je takto familiárně pojmenovat), a k redaktorům patřil i jezuita Matěj Václav Štajer. Ondřej Koupil hovořil s rozhodností amerického manažera.
• Pan Jan Linka nás překvapil nejen krásným dárkem v podobě překladu části textu, o němž hovořil. Hodinky zlaté Bohmila, jak se jeho příspěvek jmenoval, byly samy o sobě milým překvapením.
• Pan Jan Royt nezapřel, že je rodilý rétor. Jeho přednáška o krvavých obrazech a sochách patřila nesporně k vrcholům dne. Bylo zajímavé sledovat souvislosti, místa, příběhy.
  
• Pan Bernhard Dick nás přesvědčil, že ani matematika nebyla v baroku Popelkou. Příběh anglického duchovního Bayese a aplikace tzv. Bayesovy věty v současnosti toho byly důkazem.
• Pan Klaus Unterburger promluvil nejen o jezuitské vědě a jezuitských misiích do Číny. Zmínil i kontakty německého protestanta Wilhelma Leibnitze s jezuity a jeho respekt, který k nim choval.
• Paní Ivana Čornejová pak zhodnotila historické konference, které zazněly na Barokních jezuitských Klatovech. K naší radosti uvedla, že „BJK“ jsou dnes již pojmem a že jsou vlastně i určitým fórem bádání o českém baroku.

Stručně shrnuto: navzdory nelehkým tématům vystoupení, byli všichni přednášející přijati publikem příznivě. To potvrdila i diskuse, která se po každé přednášce rozpoutala. Skvěle se do ní zapojili i sami přednášející (kteří po své přednášce neopustili sál a vyslechli i vystoupení svých kolegů), Bylo úžasné sledovat, jak Jan Royt či Martin Svatoš diskutují s německými přednášejícími a jaké dotazy a připomínky je napadají. Poděkování pak patří paní Šárce Lesné, která nejen že přeložila přednášky německých profesorů do češtiny, takže publikum mohlo „naslouchat němčině s berličkou českého překladu v ruce“, ale též tlumočila česko-německou diskusi.

2. requiem a mše sv.

Účastníci Barokních jezuitských Klatov dobře ví, že i requiem je mší svatou. Že součástí každého ročníku jsou dvě mše - jedna je obětována za zemřelé z klatovských katakomb, jakoby nahlížela do minulosti, druhá pak za všechny přítomné, za klatovskou farnost, její pohled se upírá do budoucnosti. Při requiem pronesl homilii provinciál českých jezuitů Josef Stuchlý, při nedělní mši pak jezuita František Hylmar. Oba hovořili přesvědčivě, laskavě. Requiem doprovodil hudbou výborný smíšený sbor Šumavan (vedený Jaroslavem Pletichou), jenž na „BJK“ vystupoval poprvé „samostatně“ (již jednou zde vystoupil společně s Kolegiem pro duchovní hudbu). Nedělní mši ozdobila obnovená premiéra díla téměř neznámého barokního autora ve výtečném provedení Kolegia pro duchovní hudbu (vedeného Vítem Aschenbrennerem) - premiéra to byla skvělá.

3. Překvapení.

Po inscenacích herce Miroslava Částka či jezuitském latinském divadle jsme letos zvolili přednášku - homilii jezuity Františka Hylmara na téma Ignaciánská spiritualita. Přednáška se uskutečnila v kryptě katakomb. Ta násobila to, co František Hylmar říkal, Jakoby se prolomila hranice prostoru a času a přednášející skutečně naplnil to, co slíbil ve své anotaci: „… specifický duchovní přístup jezuitského řádu ke světu, k člověku s jeho vnitřním vesmírem a k Bohu prokázal v minulosti svou životnost a životodárnost. Vycházíme-li z toho, že dílo člověka má kořeny a živnou půdu v jeho mysli a srdci, v hloubi jeho tužeb a v šíři jeho horizontů, musí nás zajímat jeho duch. Proto nedělní večerní setkání v katakombách představí spiritualitu, kterou jezuitská tradice dodnes předává prostřednictvím duchovních cvičení, duchovního doprovázení a škol modlitby. Současný člověk nemá menší duchovní potřeby, možnosti a ambice než v minulosti.“

Stručně a závěrem - deváté Barokní jezuitské Klatovy jsou „krásnou minulostí“. Nesly se v duchu dvou latinských sentencí:

PER ASPERA AD ASTRA.
OMNIA AD MAIOREM DEI GLORIAM.

Dnes jsem komentoval jejich program a průběh.

Je třeba, abych též poděkoval - to bych však rád učinil samostatně - neboť je komu a zač děkovat.
A pak je tu jedna zajímavá otázka: Jak dál?

Václav Chroust