Hudební dramaturgie Barokních jezuitských Klatov
rozhovor s uměleckým vedoucím Kolegia pro duchovní hudbu Mgr. Vítem Aschenbrennerem
Dnes již dvouletá spolupráce o. s. Klatovské katakomby s Kolegiem pro duchovní hudbu loni vyvrcholila ambiciózním a úspěšným dramaturgickým projektem Kolegia sestávajícího z provedení tří hudebně liturgických cyklů v rámci I. ročníku Barokních jezuitských Klatov. V současné době se však již připravuje ročník druhý a s ním také další projekt. Nejen o průběhu jeho příprav jsme si povídali s uměleckým vedoucím KPDH a hudebním dramaturgem Barokních jezuitských Klatov.
Předseda o.s. Klatovské katakomby pan Ing. Václav Chroust mne kontaktoval již před dvěma lety s prosbou, zda bych se sborem mohl realizovat provedení figurální (vícehlasé vokálně-instrumentální) hudby k zádušní mši sloužené za duše všech zemřelých pohřbených v katakombách pod jezuitský kostelem. Přiznávám, že jsem byl tímto jeho požadavkem a zejména jeho motivací velmi zaskočen, a to příjemně. Nestávalo se tehdy běžně - a nejen v Klatovech, že by někdo nechal sloužit mši za zesnulé jezuity a jejich donátory, navíc za doprovodu vícehlasé hudby na latinské texty.
Zpočátku vlastně příliš ne – první kontakt s žádostí o hudební spolupráci byl poměrně rychlý a náš soubor musel sáhnout do již nacvičeného staršího repertoáru a během asi dvou týdnů „oprášit“ a zprovoznitRequiem in Esod Josepha Haydna. Jenže echo, s jakým se toto provedení latinské hudby v Klatovech setkalo – na zádušní mši byli přítomni hlavní představení jezuitského řádu u nás – a zejména význam, jaký byl v této souvislosti tomuto typu hudby připisován, dávaly tušit, že by se zde mohla otevřít poměrně široká oblast vzájemné spolupráce. Po tomto prvním provedení a jeho realizaci ze strany o. s. jsem již nebyl na pochybách, že se konečně podařilo to, co jsem se se svým souborem po celých deset let snažil uskutečňovat – totiž navrátit latinské figurální hudbě její původní místo v liturgickém provozu dnešní katolické církve. Viděl jsem, že se mi na tomto poli konečně objevil silný partner, který usiluje o dosažení stejných cílů.
Zárodky tohoto ambiciózního záměru začaly vlastně klíčit již nedlouho po provedení HaydnovaRequiem, tedy vlastně již v létě 2006 a jsem rád, že jsem mohl být u toho. Nevím, nakolik vyvolala tento projekt v život právě možnost budoucí vzájemné spolupráce o.s. Klatovské katakomby s naším sborem. Každopádněspiritus agenstohoto projektu, pan Ing. Chroust se pustil do velmi odvážného projektu, který ve svých počátcích až hraničil s nemožností. Krom všech nesnází spojených s pořádáním historické konference, do nichž jsem ani nebyl zcela zasvěcen, si totiž stanovil cíl na první pohled zcela nesplnitelný, ale o to více provokující – rehabilitovat totiž v očích dnešního běžného člověka nejen jezuitský řád, ale barokní dobu vůbec jako epochu nesmírně kulturně a duchovně vyspělou a dodnes inspirující. To jsem ještě před rokem považoval za naprosté šílenství, které však zcela korespondovalo s mými vlastními představami a snahami, jen je chtělo realizovat v daleko intenzivnější a komplexnější míře. Proto jsem tedy neváhal a účast svoji a Kolegia přislíbil. Úspěch a široká společenská rezonance tohoto projektu mne příjemně překvapily a dokázaly, že v této oblasti má dnešní doba skutečně co dohánět.
Ano, pan Chroust mi nastínil časový rozsah zamýšleného projektu a také jeho obecné cíle. Šlo tedy o to, jak tento prostor nám nabízený hudebně co nejsmysluplněji vyplnit a zároveň mu dát ideově jednotící rozměr.
Při volbě dramaturgického plánu můžete postupovat dvěma způsoby. Ten první, snadnější, vede od již existujících skladeb k celkové jednotící myšlence, tedy jde o to, jak skloubit stávající skladby repertoáru tělesa do smysluplného celku, který navíc dovede uspokojit požadavky regionální a časové aktuálnosti nebo se tak alespoň tvářit. Cesta druhá je podstatně komplikovanější. Vede totiž zcela opačným směrem, od stanovení dramaturgického záměru k dohledávání skladeb. Krom značných rizik, spočívajících v nebezpečí, že skladby, splňující stanovená kritéria (regionální původ, vztah autora k provozovatelské instituci či naopak apod.), nebudou vůbec nalezeny, představuje tato cesta ještě rizika ryze provozního rázu. V případě, že se požadované skladby podaří sehnat, případně připravit notový materiál k provozování, nastávají mnohdy další komplikace při nácviku – soubor ani instrumentalisté skladby většinou vůbec neznají a nemají ani možnost se s nimi seznámit jinak než až při vlastním nácviku a secvičování. To přináší značná úskalí, ale na druhé straně je to pro všechny velké dobrodružství znovuobjevování staré hudby.
Víceméně ano. Po dohodě s panem Ing. Chroustem jsme stanovili na tři dny tři různé typy bohoslužeb, které měly být vždy víceméně vyvrcholením toho kterého dne. Z mých dlouhodobých výzkumů jsem věděl, že v klatovské hudební sbírce jsou různá jezuitika (skladby jezuitské provenience) a mimo jiné také cyklus nešpor od svatovítského regenschoriho Františka Xavera Brixiho, který nesporně pochází z prostředí klatovského jezuitského semináře sv. Josefa. Nabídl jsem se tedy tuto hudbu naspartovat, tedy dochované staré party opsat, pořídit novodobou partituru a připravit provozovací materiál k obnovené premiéře. V knihovnách jsem pak opatřil ediciRequiemkapelníka císaře Karla VI. Johanna Josepha Fuxe. Vycházel jsem přitom jednak z toho, že jezuité měli za baroka k vládnoucímu rodu velmi blízko, a jednak ze skutečnosti, že Fuxův chlebodárce císař Karel VI. byl jedním z mála Habsburků, který naše město na počátku své vlády osobně navštívil, byť jen velmi krátce. Zatímco obnovená premiéra Brixiho nešpor v pátek (27. dubna 2007) měla být důstojným zahájením celeném projektu, sobotní provedení FuxovaRequiempak mělo být jeho vyvrcholením a vlastním smyslem.
Ano, ještě nejsme u konce. Po hudební stránce vše završilo provedení Brixiho krátké mšeMissa brevis la minorepři nedělní bohoslužbě. V tomto případě jsem již volil cestu snadnější a vybral skladbu ze staršího repertoáru sboru. Jednak by sbor ve své podstatě amatérský tento nácvik třech nových rozsáhlých cyklů a jejich následná první provedení ve třech dnech po sobě snášel s jistými komplikacemi, jednak výběr této skladby tak jako tak zcela odpovídal požadovaným kritériím regionálních vazeb a období vzniku.
V letošním roce bychom rádi částečně obměnili repertoár loňského ročníku a návštěvníkům předvedli liturgickou hudbu z období příchodu jezuitského řádu do Klatov, tedy zhruba z první třetiny 17. století. Vzhledem k tomu, že prostory zdejšího jezuitského kostela s tímto typem hudby přímo počítaly, předpokládám, že zážitek z jejího provedení bude ojedinělý. S ještě větší intenzitou se totiž potvrdí skutečnost, že stará liturgická hudba zní zcela jinak v prostorách a při příležitostech, ke kterým byla psána, než v jakýchkoliv koncertních síních. A jestliže se navíc provede s jistou dávkou porozumění a piety, může posluchačům připravit fascinující zážitek, zcela vyvracející mnohé dnešní předsudky o neživotnosti a nezáživnosti duchovní hudby. Již několik let jsem fascinován existencí bočních kůrů v klatovském kostele. Byly stavěny k hudebnímu využití, o tom není pochyb a hudební historie to koneckonců potvrzuje. Jen dnes jaksi chybí vůle či možnosti pokusit se navrátit těmto prostorám jejich původní hudebně liturgickou funkci. My bychom toto tabu v rámci letošního ročníku BJK chtěli porušit a provést zde skladby, které s vícesborovým obsazením počítají. Za tímto účelem jsme společně s panem Chroustem oslovili klatovský smíšený sbor Šumavan a nabídli mu spolupráci při realizaci tohoto nezvyklého projektu. Je důkazem úspěšnosti loňského ročníku BJK, že zástupci Šumavanu tuto nabídku přijali. Zároveň je skvělé, že projekt takovýchto rozměrů může být víceméně svépomocí realizován díky spolupráci dvou místních klatovských těles.
Jako centrální skladbu jsme vybrali osmihlasou dvousborovou mši z roku 1630 od salzburského kapelníka a veronského rodáka Stefana Bernardiho, na doplnění propriálních částí pak skladby jeho italských krajanů a většinou současníků, mj. také Claudia Monteverdiho. S realizací budeme pravděpodobně zažívat podobná dobrodružství a úskalí jako v loňském roce při provádění a liturgickém oživování figurálních nešpor, které dnes běžně liturgicky realizovány nejsou. Podobně je tomu také s vícesborovou liturgickou hudbou. I zde všem absolutně chybí zkušenosti – ani já, ani jeden ze zúčastněných sborů a samozřejmě také ani instrumentalisté na vzájemně oddělených kůrech nikdy neúčinkovali. A jak tomu v podobných případech bývá, musím vycházet jak z dobových zpráv o provozování podobných skladeb, tak také ze studia skladeb samotných. Výsledkem by pak mělo být provedení usilující v daných možnostech o maximální možnou interpretační věrohodnost a působivost, respektující na druhé straně jak notový zápis skladby, tak zejména autorovy záměry a představy.
Jak už jsem řekl, celý provozní aparát, čítající přes 50 lidí, bude rozdělen na dva boční kůry, postavené proti sobě. Z instrumentalistů jsem oslovil hráče na smyčcové nástroje, zobcové flétny, kontrabasy, fagot, varhany, ale také pozounisty a cembalistu. Většina nástrojů bude zcela v dobových intencích zdvojovat jednotlivé vokální hlasy a přispívat ke specifickému zabarvení toho kterého tělesa. S prvním sborem, který je komponován celkově výše, budou účinkovat nástroje světlého zabarvení - smyčce (housle, viola, violoncello), cembalo a dvojice zobcových fléten, s druhým sborem, který je naopak posazen hlouběji, bude hrát trojice temnějších pozounů. Na prostředním kůru pak obsadíme skupinubassa continua– krom varhan zde budou účinkovat fagot a dva kontrabasy. Jak vidíte, výsledkem by měla být poměrně barevná zvuková kombinace.
To v žádném případě. Již nyní je naplánována série společných zkoušek, z nichž poslední se budou odehrávat na jednotlivých kůrech jezuitského kostela. Všechny tyto skladby musejí být navíc každým tělesem nacvičeny s ještě větší precizností než obvykle, neboť během vlastní realizace přistupuje mnoho komplikujících faktorů – krom samotné akustické vzdálenosti a nemožnosti přesné akustické kontroly je to také značná optická vzdálenost dirigenta od obou těles. Abych mohl vše akusticky kontrolovat alespoň já, nesmím totiž stát u jednoho z obou těles, ale pokud možno nezávisle, tedy ve stejné vzdálenosti od obou. Nejpraktičtější tedy bude postavení u velkých varhan, tedy u skupiny basových hráčů, tedy zhruba ve vzdálenosti 7 – 10 metrů od každého z obou těles.
Děkuji Vám a těším se na viděnou při Barokních Jezuitských Klatovech.
