Komplex jezuitských budov v Klatovech
Oficiálním datem příchodu jezuitů do Klatov je 11. březen 1636. Tehdy do města přibyl pomocník provinciála jezuitského řádu P. Martin Stredonius a jeho dva společníci Jan Molitor a Jiří Aquitan.
Jejich příchodu předcházela úspěšná činnost kazatele a misionáře P. Adalberta Chanovského z Dlouhé Vsi, který ve zdejším kraji působil asi od roku 1621. Jeho misii podporovali zejména Přibík Jeníšek z Újezda, mocný pobělohorský královský podkomoří, a též nejvyšší královský sudí Jindřich Libštejnský z Kolowrat . Podníceni Adalbertem Chanovským sepsaly v roce 1635 přední šlechtické rody z okolí žádost, v níž požádaly jezuitského provinciála, aby řád v Klatovech založil svou rezidenci a vybudoval zde školy a kostel.
Tím se začal naplňovat obvyklý jezuitský scénář – nejprve misie, poté rezidence a posléze i kolej, kostel a školy.
Vznik jezuitské rezidence (1636) umožnil Martin Hoef Huerta, který jezuitům daroval dva tzv. korálkovské domy (ty sám předtím získal jako konfiskát) a hospodářské budovy a polnosti v nejbližším okolí Klatov. Rozvoji jezuitského komplexu napomohl i sám císař Ferdinand III, jenž ještě téhož roku napomenul klatovského purkmistra a městskou radu, aby jezuitům a jejich činnosti vycházeli vstříc.
O místě vhodném k vybudování koleje začali jezuité uvažovat a jednat (P. Chanovský) již v roce 1637. Jejich potřebám vyhovovala jihozápadní část města, kde se nacházelo spáleniště asi 12 neobnovených domů (po požáru z 12. května 1579). Významnou podporu Tovaryšstvu poskytoval Adam Jiří Bořita z Martinic (syn Jaroslava Bořity z Martinic) a jeho sestra Lucie Otilie provdaná hraběnka Kolowratová, která řádu v roce 1651 odkázala 50 000 zlatých. Významnými sponzory klatovských jezuitů byli i blatenský děkan P. Marek Saller či Václav Herolt z Komburku.
V roce 1642 byla založena jezuitská kolej, v té době zřejmě umístěná v korálkovských domech. Prvním rektorem koleje byl dosavadní superior místní jezuitské rezidence P. Andrea Stredonius. Počátkem 50. let 17. století již mohli jezuité začít s přípravou konkrétních plánů na stavbu nové koleje, kostela, školy. Postupně se jim totiž podařilo získat další domy, jež potřebovali ke svému stavebnímu rozvoji. V roce 1653 se rektorem koleje stal P. Theodor Moretus, který měl praktické zkušenosti s výstavbou jezuitského areálu v Březnici. Ten změnil dosavadní představy a plány a pravděpodobně i rozhodl o současné poloze jezuitského kostela, jenž je netradičně (z pohledu osy východ-západ) orientován, a o dispozici dalších budov.
Základní kámen ke stavbě nové jezuitské koleje (čp. 59) byl položen 13. dubna 1655, „rektor P. Moretus začal stavět dle svého nákresu“ a ještě toho roku se stavbou významně pokročil. Jezuité dále dokoupili dům bratří z Dobrše za 1 400 zlatých, dům hrabat z Klenové za 500 zlatých, dům Alžběty Žeberské za 145 zlatých a dům Anny Nuczlové za 466 zlatých a 24. dubna 1656, na den sv. Jiří, započali se stavbou kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce. Idea projektu jezuitského komplexu byla dána P. Moretem. Plány kostela zřejmě zhotovil Carlo Lurago, jehož pobyt v Klatovech je doložen k roku 1655. Stavbu kostela zpočátku pravděpodobně vedl Dominic Orsi.
Záznamy o průběhu dalších stavebních prací v jezuitském komplexu jsou skoupé, nicméně k roku 1660 se dochovala zpráva o dokončení budovy školy v ceně 10.000 zlatých a k roku 1666 zpráva o tom, že rektor koleje P.Václav Schwerther povolal z Prahy nového stavitele kostela – opět J. D.Orsiho. Ten měl nahradit dosavadního stavitele, který na vedení stavby nestačil. Dle smlouvy z 13. února 1666 měl Dominic Orsi dostavět již započatý kostel za 8.450 zlatých. Stavba kostela se však protahovala kvůli nedostatku finančních zdrojů a tak až v roce 1671 dorostla do úrovně střechy a byly osazeny věže. V dalších létech stavba pokročila do té podoby, že 31. července 1675, o svátku sv. Ignáce z Loyoly, mohl být kostel vysvěcen a konala se zde i první mše. Kostel však v té době byl zprovozněn jen provizorně, další práce pokračovaly až do roku 1679, kdy pražský pomocný biskup Jan Ignatius Dlouhoveský dne 20. 8. vysvětil hlavní oltář a dva oltáře poboční.
V kryptách pod kostelem – klatovských katakombách – se začalo pohřbívat ihned po dokončení lodi kostela. První významné pohřby jsou zaznamenány k roku 1677, není však vyloučenou, že se zde pohřbívalo již dříve.
V roce 1689 byl celý jezuitský komplex poškozen požárem města založeným Francouzi, vyhořela kolej, seminář i gymnázium, požár zachvátil i střechu kostela, věže, oltáře a zdi byly zle poškozeny kouřem, zničena byla okna. Jezuité svoji škodu odhadli na 20 000 zlatých. Byli však schopni, i díky pomoci dobrodinců, prakticky ihned začít s opravami. K jejich předním sponzorům tehdy patřili František hrabě Morzin, Maxmilián hrabě Kolovrat, hrabě Lamengen, ale i města Plzeň a Domažlice.
V létech 1692 – 1693 postavili jezuité v zahradě koleje seminář.
Práce zejména na kostele pokračovaly i počátkem 18. století. Postupně byly vybavovány interiéry, položena kamenná dlažba, doplněny oltáře, opraveny střechy a klenby, vybavena sakristie, omítnuta celá budova. Kupole kostela a oltář, provedené Janem Hieblem, jsou dodnes vrcholnou ukázkou barokního iluzionismu, obrazy na mnoha oltářích jsou z dílen I. Raaba, F. X. Palka, J. Heinsche, J. P. Molitora.
V roce 1723 byla dokončena budova nového gymnasia, pravděpodobně v létech 1729 - 1743 byla provedena úprava průčelí kostela, která je zřejmě právem připisována K. I. Dientzenhoferovi . V roce 1743 bylo chrámové průčelí vyzdobeno sochami čtyř řádových světců od stříbrského sochaře J. Hanny.
Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadl kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce, gymnásium a další části komplexu městu Klatovy, v jezuitské koleji pak byla zřízena kasárna.
Zpracoval Václav Chroust podle:
— Dr. Milada Vilímková „Jezuitský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce.“
— Ferdinand Vaněk a Dr. Karel Hostaš „Soupis památek historických a uměleckých v Království Českém – díl VII, politický okres Klatovský“.
