Rozhovor s P. Miroslavem Heroldem

Z Klatov jsem si odnášel řadu pěkných vzpomínek, kdykoliv jsem do tohoto města zavítal. Poprvé to bylo před deseti lety. S panem arciděkanem Bachanem jsme si tehdy prošli místní chrámy a nezapomenutelná zákoutí jeho pohostinné kuchyně. Sympatické přijetí na faře se opakovalo i při dalších příležitostech, např. při balbínovské konferenci, na které jsme s divadelním spolkem Lauriger sehráli barokní hru jezuity Machka o malém Janu Nepomuckém coby ministrantovi. Časem jsem navázal přátelství s některými dalšími vzácnými obyvateli Klatov, a tak se v přátelské atmosféře neslo i pozvání na loňské sympozium. Měl jsem při něm možnost splnit jedno své dávné předsevzetí, totiž pokusit se zachytit dějiny, smysl a význam jezuitského klatovského kostela a jeho drahocenného zařízení. Komentovaná prohlídka chrámu, která z takové snahy vznikla, byla i pro mě nevšedním zážitkem; netušil jsem, jak velký zájem o pozapomenutou perlu jihozápadních Čech povstane a v jak příjemném duchu bude pak sympozium zakončeno. Těším se proto na další návštěvy Klatov.

V Římě se mi žije velmi intenzivně, což ale neznamená, že bych pouze pracoval. Své hlavní poslání, studium církevních dějin na Papežské univerzitě Gregoriáně, kořením lecjakou další činností a odpočinkem. Možností je spousta. Kromě pestré nabídky církevních akcí je tu nepřeberné bohatství kulturních programů, město je jak stvořené k procházkám, k popíjení kávy či posezení s přáteli u výborného jídla. Jako kněz vypomáhám na mariánském poutním místě Ceri, v poměrně tradiční venkovské farnosti nedaleko Říma. Je to takový romantický kout světa, kdysi dávno obývaný Etrusky. Jako student historie věnuju zvýšenou pozornost římským muzeím, galeriím a pamětihodnostem. Dějiny se tu přece jen podepsaly na každém kroku. Je velmi obohacující postupně objevovat, jak dalece toto město ovlivnilo naši zem a co z Itálie si Češi v sobě nosí.

Historici se dnes určitě shodnou na dějinné existenci kněze Jana z Pomuku, který zemřel násilnou smrtí v r. 1393. Otázka jeho svatosti je už dalším problémem, který z čistě historické oblasti přesahuje do oblasti duchovní a náboženské. Že generální vikář Jan zemřel v pověsti svatosti a že jeho smrt byla chápána jako mučednictví, dokládají písemné prameny, vzniklé ještě před upálením Mistra Jana Husa. Za následně rozpoutaných husitských válek se v Čechách těžko mohla vyvíjet úcta ke světcům vůbec, natož k nedávno umučenému Nepomukovi. A přesto se ještě během 15. století setkáváme s doklady jeho kultu, soustředěného na Pražskou katedrálu, v níž byl pohřben. V tomtéž století se v pramenech začíná objevovat jako jeden z motivů Janovy smrti také zamlčení zpovědního tajemství. Kronikář Václav Hájek z Libočan v 16. věku rozdělil život jediné historické osoby ve dva životní příběhy, a to zpovědníka Jana Nepomuckého a doktora Johánka, suffragána pražského arcibiskupa. Úcta byla rezervována prvnímu z nich, údajně umučenému už v r. 1383, jehož ostatky však byly ztotožněny s autentickým mučedníkovým tělem v ochozu Pražského dómu. Svatý Jan „Zpovědník“ začal být ještě v předbělohorském období zařazován mezi české zemské patrony a jeho kult získal v zárodcích téměř všechny podstatné prvky, které byly nesmírně silně rozvinuty po Bílé hoře díky výlučnému postavení katolické církve v české společnosti. Jedním z takových prvků bylo chápání Jana Nepomuckého jako představitele předhusitské katolické tradice, na níž by měly Čechy, samozřejmě z katolického pohledu na věc, opět navázat. Tento názor, proklamovaný hlavně v souvislosti s tradičními zemskými patrony, je doložen např. u jezuity Jiřího Fera-Plachého již v r. 1616.

Až do bitvy na Bílé hoře lze také bez jakékoliv pochybnosti doložit kult svatého Jana Husa, který je však s nástupem rekatolizace záhy odstraněn z veřejného života českých zemí. Stejně jako Husův kult jsou u nás postupně odstraňovány další projevy nekatolických konfesí, tedy nikoliv pouze husitských tradic, ale i importovaného luteránství a kalvinizmu. Židovství bylo do jisté míry tolerováno.

Tvrdit tedy, že měl kult sv. Jana Nepomuckého nahradit památku Mistra Jana Husa v českém národě, je jen do té míry pravda, do jaké byl nepomucenský kult pojímán jako součást celkových snah katolické církve o odstranění Husova a husitského odkazu z českých zemí. Avšak míra využití či zneužití dlouho již uctívané osoby Jana Nepomuckého v protihusovské katolické propagandě, v striktní souvislosti s osobou Jana Husa, je v pobělohorském období velice těžko doložitelná! Zachovaly se nám asi jen následující doklady:

Máme tedy velmi málo důkazů pro tvrzení, že by české barokní katolictví výslovně využívalo Jana Nepomuckého jako propagandistického konstruktu proti Husovi. Navíc jsem přesvědčen, že rysy a činy mylně přisuzované historickému mučedníkovi Janovi v jeho barokním pojetí či legendě, později oprávněně historiky vytýkané a odmítané, mají s Mistrem Janem Husem asi sotva co do činění.

V posledku stojí za bedlivé uvážení také skutečnost, že poprvé byla myšlenka nahrazení Jana Husa Janem Nepomuckým pronesena v odborné literatuře až v r. 1849 Ferdinandem Břetislavem Mikovcem. Není to trochu pozdě?

Vzácností římského jezuitského archivu je téměř kompletní sbírka výročních zpráv z řádových domů české provincie, tedy i z klatovské rezidence a později koleje. V Čechách máme výroční zprávy dochovány v Národní knihovně v pražském Klementinu, ale chybějí tu některé ročníky, bohužel i ty, které přinášejí mnoho podrobností pro 30. léta 18. století, kdy se zdobil a zařizoval klatovský jezuitský kostel. Pro české badatele je možné doplnit studium chybějících zpráv ve Vídni, kde se jejich kopie také dochovaly, případně je třeba cestovat až do Říma. Zde uložené výroční dopisy jsem se pokusil zpracovat pro článek o klatovském chrámu Tovaryšstva, který vyšel ve sborníku loňského sympozia, na který tedy zájemce odkazuji. V římském archivu však zůstává ještě mnohem více informací, které by mohly být pro Klatovy vytěženy. Nechme se překvapit.