Rozhovor s Františkem Radkovským
biskupem plzeňským
Předtím, než jsem se stal prvním plzeňským biskupem, byl jsem prvním generálním sekretářem naší Biskupské konference, takže jsem byl zvyklý začínat. Ale teď už je to patnáct let, takže už je to normální, zaběhnutý styl práce. I když je třeba říci, že se hodně mění po roce 1989 naše společnost, bohužel ne vždy k lepšímu; takže jsme stále konfrontováni s novou a nečekanou skutečností a hledáme, jak na ni reagovat, aby to bylo naší společnosti co nejvíc k prospěchu. A tak se tedy stále musí v určitém smyslu začínat.
Víra je záležitost poznání určité skutečnosti a vztahu k ní, podobně jako je to i v jiných oblastech lidského života a činnosti. Jde jen o jiný druh objektu poznání. Zatímco v materielním světě jde o hmotu a její projevy a vztahy, zde jde o duchovní svět a jeho projevy a vztahy. V obou případech je nutný racionální přístup, má-li být zachována objektivita poznání a vztahů. To, v čem se obě oblasti liší, je způsob poznání. V materielním světě jde o smyslové poznání a interakci, v mnoha případech zdokonalené k tomu vytvořenými nástroji a přístroji. Ve světě duchovém smyslové poznání pomáhá pouze na začátku, při vytváření výchozích postavení. Při dalších krocích je nelzepoužít, protože není adekvátní duchovnímu světu. Tam je potřeba použít jiný prostředek poznání a tím je výpověď duchovního světa o sobě, kterou odborně nazýváme zjevení. To se zachovalo v Bibli a v živé tradici židovského a křesťanského světa. Přijetí tohoto zjevení ze strany člověka se nazývá víra. Toto zjevení je pak třeba reflektovat rozumem a rozvíjet na základě víry. Věda, která se tím zabývá, je teologie. Jejím velmi důležitým nástrojem je filosofie, která pomocí rozumových postupů dochází k jednotlivým teoretickým i praktickým závěrům. Způsob ověření těchto poznatků je pak náboženská zkušenost a praxe, která se uskutečňuje na základě víry.
