V tomto roce, kdy již osmému ročníku Barokních jezuitských Klatov vévodí balbínovská tématika, vydáme se při výběru hudebního doprovodu requiem opět do starších repertoárových vrstev a návštěvníkům bohoslužby nabídneme špičkovou skladbu z prostředí pražského hradu konce 17. století. Sobotní requiem doprovodí majestátní tóny Missy de Requiem od svatovítského kapelníka Mikuláše Františka Xavera Wentzelyho (1643–1722). Tento dnes opomíjený a prakticky nehraný autor, o jehož životních osudech toho není příliš známo, byl ve své době uznávanou skladatelskou veličinou. Současníci si na jeho skladbách cenili zejména jejich kompoziční úrovně a polyfonního mistrovství. V jeho nečetných dodnes dochovaných liturgických skladbách můžeme nalézt pozůstatky církevních tónin – jež dodávají jeho skladbám jistou zvukovou pikantnost – v kombinaci s formálně ukázněnou fugovanou prací a přehledným členěním homofonních pasáží.

Jeho četné chrámové skladby měly značný úspěch a byly církevními institucemi oficiálně doporučeny k provádění. To je případ v roce 1699 v Praze vydané sbírky Wentzelyho chrámových skladeb pod názvem Flores verni (Jarní kvítí),která v sobě krom pěti mší a jednoho Salve Regina obsahuje také requiem, jež zazní o letošních Barokních jezuitských Klatovech. Vzhledem k tomu, že Wentzelyho sbírka byla oficiálně doporučována arcibiskupskou konzistoří do celé arcidiecéze, není vyloučeno, že si ji obstaral také figurální kůr poutním provozem bohatnoucího klatovského farního kostela… Arcibiskupská protekce nepochybně zajistila Wentzelyho dílům širokou publicitu a vysoký počet provedení. V současné době však jeho kvalitní skladby mlčí. Klatovské provedení Wentzelyho requiem je v tuto chvíli světovým unikátem.

Je mi dnes smutno. Z generace, která poznala jen hospody, auta a věčné kalkulování. Člověk zbavený vší tvůrčí síly už ani neumí v lůně své vesnice vytvořit tanec, nebo píseň. Člověk živený konfekční standardní kulturou jako vůl senem. Století reklamy a totalitních režimů. V dnešní době rozvodů se člověk lehko rozvádí i s věcmi. Ledničky jsou lehce zaměnitelné. I dům. I žena. I strana. I náboženství. Existuje problém. Jediný na celém světě. Dát životu smysl.

Antoine de Saint­ Exupéry pracoval na Citadele od roku 1936 až do tragického průzkumného letu dne 31. 7. 1944. Zápisky s poznámkami nosil všude s sebou. S tímto dílem spojil své poslední roky života. V Citadele odhaluje smysl věcí, světa, života. Svou vírou o překonání krizí hrdinským odhodláním individua ve prospěch celku, představuje živý literární odkaz. Celé dílo je naléhavou výzvou autora k člověku jako k dědici i spolutvůrci civilizace.

Citadela je však také básní. Saint­ Exupérymu záleželo na tom, aby řekl lidem jak mají žít, ale nejvíc vypovídal o tom, jak člověk miluje… Napsal vlastně knihu o lásce. Láska a přátelství jsou vzájemnou poctou, oboustranným darem, a pokud mají zůstat vznešené, musí si uchovat svobodu. Milovat neznamená hledět jeden na druhého, ale dívat se spolu stejným směrem… Antoine de Saint – Exupéry v lásce viděl smysl života na této zemi.

Nedotkl jsem se Boha, ale bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už bohem. Stejně tak jestliže vyhoví modlitbě. Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu. Že láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je ticho.