V obecném povědomí je pevně ukotvena představa, že Komenský a jezuité byli nesmiřitelní ideoví odpůrci. Samozřejmě, že v rovině konfesijní lze toto konstatování přijmout bez výhrad. Vždyť jednota bratrská byla pro jezuity heretickou sektou. Je ovšem zapotřebí si uvědomit, že v této době existovalo cosi, co se často označuje jako „res publica litterarium“, tedy pospolitost vzdělanců, která překonávala hranice zemí a do jisté míry i hranice konfesí. Jan Amos si cenil jezuitského pedagogického systému a jezuité vydávali jeho dílko Janua linguarum reserata jako vhodnou školní příručku k výuce jazyků. naproti tomu Komenského teologické, filozofické i útěšné spisy se ocitly v seznamu libri prohibiti a samozřejmě i Koniášově Klíči.

Václav IV. a Jan z Jenštejna, pražský arcibiskup a králův kancléř, byli natolik rozdílnými osobnostmi, že nemohli smyslupůně spolupracovat. Kromě odlišných povahových rysů ovlivnily jejich vypjatý poměr především neslučitelné představy o vztazích mezi světskou a duchovní mocí (pražský metropolita byl zajatcem anachronického snu o obnově pozic institucionální církve z doby papeže Inocence III.) i protichůdné názory na řešení konkrétních vnitropolitických i zahraničněpolitických problémů. Obětí těchto mocenských sporů se v roce 1393 stal generální vikář pražské arcidiecéze Jan z Pomuku (Nepomuku). V čase arcibiskupovy smrti v římském exilu se na dějinné scéně začal zvolna prosazovat Jan Hus, původně Jenštejnův obdivovatel, který však svými reformními názory získal pozitivní ohlas v okruhu Václava IV.

Příspěvek představí misijní přístupy A. Chanovského na základě zpráv biografického spisu Muž apoštolský (1680) a katechetického spisu Správa křesťanská (1676). Načrtává jejich charakteristiku v kontextu české katechetické produkce 17. století a upozorňuje na jejich provázanost s tématem náboženské všednodennosti v raném novověku.

Misie, tj. šíření a upevňování katolické víry formou misijní činnosti, byly hlavním posláním jezuitského řádu. Příspěvek se bude zabývat tzv. vnitřními či lidovými misiemi (latinsky: missiones interae, missiones populares, německy: Volksmissionen, též Reformmissionen), na které byli jezuité vysíláni v rámci své provincie či v její blízkosti po Evropě, v tomto konkrétním případě v české provincii.

Jezuitští misonáři české provincie TJ působili v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V pobělohorské době se významnou měrou podíleli na realizaci misijního programu římskokatolické církve v českých zemích pokládaného za důležitý článek procesu rekatolizace. Ten byl katolickou církví tohoto teritoria v 17. a v první polovině 18. století chápán jednak jako protireformační úsilí zaměřené na nekatolické konfese, jednak jako snaha posílit pravověří a navrátit autenticitu víry do náboženské praxe katolického společenství. Misionáři vyučovali zásadám katolické víry (katecheze) a upevňovali katolické věřící v jediné „pravé“ víře (tehdy v Čechách a na Moravě jediné legitimní), nebo usilovali o obrácení nekatolíků na tuto „samospasitelnou“ víru.

Působení misionářů bude v přednášce nahlíženo v kontextu náboženské situace v českých zemích v druhé polovině 17. a především v první polovině 18. století, kdy se – přes snahu světské i duchovní vrchnosti – protagonistům rekatolizace nepodařilo evangelickou víru v Čechách zcela eliminovat. Přednáška shrne hlavní příčiny zesílení rekatolizačního úsilí za panování císaře a českého krále Karla VI. (1711–1740) a opatření orgánů státní moci i církevní správy proti přetrvávání nekatolické víry v českých zemích (císařské reskripty a patenty pražského arcibiskupství). Některé oběžníky katolické vrchnosti se týkaly i činnosti misionářů. Přednáška bude koncentrována především na vylíčení a přiblížení dvou typů tzv. lidových misií: diecézních misií a kajících misií, zvl. pak jejich rozdílů.

Vedle vystižení charakteru, úkolů, cílů a metod kajících misií, jejichž organizace byla zcela v rukou Tovaryšstva Ježíšova, se přednášející pokusí nastínit i historii vzniku a šíření kajících misií a jejich zavedení do české provincie TJ. Ukáže osobní nasazení a podíl generála TJ Franze Retze při uvedení kajícících misií do Čech: nejvyšší představený jezuitského řádu, původem z Čech, mj. osobně sepsal instrukce pro působení kajících misionářů v české provincii a sledoval činnost jednotlivých misionářů.

Na závěr se přednášející pokusí shrnout účinky a důsledky jezuitských misií a misionářské působení jezuitů v českých zemích: Dle autora přednášky se jezuitští misionáři podíleli jak na dobrovolné, vnitřní, tak na nucené, vnějškové, formální konverzi. Na jedné straně byli apoštoly, učiteli křesťanské víry, kteří v intencích potridentské římskokatolické církve posilovali katolické věřící českých zemí v jejich víře a podíleli se na formování novodobé křesťanské zbožnosti, na druhé straně byli aktivním nástrojem rekatolizační politiky a disciplinační strategie absolutistického státu, včetně toho, že se podíleli na pronásledování nekatolíků a na inkvizičních praktikách duchovní i světské vrchnosti.

V okamžiku smrti generálního vikáře Johánka z Pomuka dne 20. března 1393 se započal příběh mučedníkova druhého života, který po více než třech stoletích vyvrcholil svatořečením Jana Nepomuckého – českého světce, jemuž se kořil celý tehdejší katolický svět. Tento triumf v sobě ale současně nesl i počátky konce nepomucenské legendy. Nešlo ani tak o to, že proti kultu mučedníka zpovědního tajemství se obraceli protestantští publicisté a že lidoví heretici příležitostně tupili a zesměšňovali Nepomukovy sochy. Legendu nakonec zahubila racionalistická kritika ponejvíce  z katolických řad. Na její místo ovšem ihned nastolila legendy jiné. Příběh Nepomukova druhého života zůstává především příběhem o nás samých.