Jedním z nejvlivnějších církevních řádů, který významnou měrou přispěl v pobělohorském období k rozvoji a šíření mariánské úcty, byl jezuitský řád. Vedle pedagogické a pastorační činnosti byli jezuité správci věhlasných mariánských poutních míst, jako tomu bylo i v případě řádové rezidence na Svaté Hoře u Příbrami. V průběhu svého působení zde vybudovali mariánské poutní místo celozemského významu, kde sváteční dny vyplňovaly festivity náboženského charakteru, a kam přicházela četná procesí poutníků. Význam Svaté Hory kladl velké nároky na zdejší kazatele. Pomocí důkladné excerpce řádových pramenů se pokusíme charakterizovat funkci kazatele jednak v hierarchii ostatních řádových funkcí, tak i z pohledu kariéry člena řeholní instituce. Na závěr předložíme několik medailonků významných svatohorských kazatelů.

Povídání fr. Benedikta Tomáše Mohelníka, českého provinciála dominikánů, s jezuitou P. Miroslavem Heroldem za moderování P. Jindřicha Poláčka, převora dominikánského kláštera v Olomouci, ponese název Sejde se dominikán a jezuita… aneb různé cesty k jednomu cíli s podtitulem Bohatství křesťanských spiritualit na příkladu spirituality dominikánské a ignaciánské.

Joannes de Deo Wenceslaus Flaschka (1708/09–1783) vykonával funkci regenschoriho klatovského děkanského kostela v letech 1740–1783. Díky tomuto postavení měl rozhodující vliv na formování hudebního repertoáru hlavní městské svatyně a tudíž celého města po více než čtyři desetiletí, kdy se cesty evropské hudby ubíraly od baroka ke klasicismu. Nedávný objev Flaschkova Reqviem ex Dis v přeštické hudební sbírce není jen podnětem k tomuto referátu, ale představuje také významné doplnění informací o hudebním světě tohoto dosud jediného známého klatovského skladatele 18. století.

V 17. a 18. století uvnitř klatovských hradeb působila dvě řeholní společenství, dominikáni, navazující na předchozí středověký konvent, a nově příchozí jezuité. Vztahy mezi těmito řády na klatovské půdě, jejich vzájemné napětí i vstřícná spolupráce svědčí o pestré podobě českého barokního katolicismu. Zároveň lze na klatovském příkladu poukázat na mnohem širší ladění vztahů mezi dominikánským a jezuitským řádem v raném novověku.

Kazatelství má jako literární žánr dlouhodobou tradici. V době barokní se rozvíjelo vedle ostatních žánrů hned od počátku, zejména však v době vrcholného a pozdního baroka. Vedle tradičních postupů vypěstovaných za staletí se koncem 17. a na počátku 18. století objevuje inovativní postup zvaný konceptuální. Ne všichni kazatelé jej využili, někteří jen částečně, přesto jsou mezi nimi výrazné osobnosti, které za konceptuální kazatele lze označit. Vedle starší generace, představenou jmény Daniel Nitsch, Pavel Josef Axlar, Bohumír Hynek Josef Bílovský, to jsou i generačně mladší kazatelé, jako Damascen Marek, Fabián Veselý, Jan Antonín Kelský a Ondřej František Jakub de Waldt, na nějž chceme zvláště upozornit.

Příspěvek je zaměřen na problematiku kazatelství jako důležité součásti náboženského života v době baroka v českém prostředí. Cílem je ukázat, jak se k této povinnosti katolického kléru stavěla církev a jak ji přijímali věřící. Na počátku autor přiblíží situace, kdy kázání zaznívala, ukáže také jejich postavení v rámci liturgických obřadů. Dále se referát zaměří na snahy úřadů katolické církve o regulaci kazatelství v 17. a 18. století. Na základě normativních pramenů představí obecné zásady, které se po kazatelích při jejich promluvách vyžadovaly. S použitím náboženské vzdělávací literatury také ukáže, jak katoličtí duchovní doporučovali věřícím ke kázáním přistupovat. Zaměří se i na vztah kázání a katecheze dospělých farníků, která mohla být v pobělohorské době částečně kázáními nahrazována. Poslední část příspěvku je věnována dopadu kázání na laickou veřejnost, tedy především otázce, jak k nim věřící v době baroka přistupovali. Autor ukáže širokou škálu postojů od zájmu a nadšení posluchačů přes lhostejnost a snahy vyhnout se kázáním až po krajní případy, kdy se kazatelská činnost stávala zdrojem konfliktů mezi duchovními a jejich okolím.

Kazatelna patří vedle oltářů, zpovědnic, varhan a lavic k významným částem chrámového interiéru. Kardinál Karel Boromejský nevěnoval ve svých Instructiones fabricae et supellectilis ecclesiasticae (1577) kazatelně zvláštní pozornost. Zato Jan František Beckovský (1658–1725), křižovnický historik, uvádí v knize Druhý sloup nepohnutelného základu katolického živobytí kazatelnu nejen jako místo, odkud kněz hlásá základní pravdy víry, ale přirovnává ji k lodi sv. Petra, k vyvýšenému místu hory, na které kázal Kristus. Tomuto pojetí odpovídá i umělecká výzdoba kazatelen. Barokní kazatelny převzaly formu pozdně gotických a renesančních ambon, zachovaly také tradiční rozdělení na řečniště a na vlastní stříšku. Plastická, méně malířská výzdoba, se zaměřuje na prezentaci hlasatelů evangelia – apoštolů, evangelistů, církevních otců. Na řečništi či nástupním schodišti jsou znázorněny výjevy ze života Kristova, podobenství, personifikace ctností. Figurální výzdoba kazatelny zpravidla vrcholí na stříšce postavou Salvátora, či světce, kterému je kostel zasvěcen, případně, k němuž měl vztah církevní řád, který kostel spravoval.

Kazatelna se stala nedílnou součástí barokního sakrálního prostoru, a to nejen jako solitérní, byť mistrovsky provedený kus mobiliáře, ale na protější straně bývá často kompozičně vyvážena dalším dílem – křtitelnicí, bočním oltářem či volnou sochou.

Celebruje: Mons. František Radkovský

Hudební doprovod: Kolegium pro duchovní hudbu, Vít Aschenbrenner

Příspěvek se věnuje rozsáhlému celku bohemikálních nedělních kázání z období let 1618–1763. Homiletika představuje v uvedeném období jeden z hlavních literárních žánrů, pro časový úsek od 90. let 17. století do poloviny 18. století je dokonce vůdčím prozaickým žánrem české literatury. Význam dobového kazatelství však není zásadní jen pro dějiny literatury, homiletika je významným pramenem i pro dějiny teologie, pro poznání kulturních dějin, pro vývoj raně novověké češtiny i latiny, pro poznání proměn sociálního myšlení, její význam je nezpochybnitelný z hlediska etnografie a folkloristiky atd.

Vzhledem k časovým možnostem se ve vystoupení budu převážně věnovat následujícím okruhům:

1. Práce kazatele s evangelijní perikopou a výběr tématu pro danou neděli.
2. Kazatelé a jejich posluchači.
3. Klatovský kazatel Pavel Josef Axlar.

Celebruje: P. Ing. Josef Stuchlý, M.A., SJ

Hudební doprovod: Kolegium pro duchovní hudbu, Vít Aschenbrenner

Více informací o hudbě: Reqviem ex Dis od Jana Václava Flašky.

Pro jezuity se stala kázání založená na důkladné znalosti rétoriky jedním z nejfrekventovanějších prostředků náboženské výchovy a pastorace v jejich rekatolizačním, zvl. protireformačním úsilí. V nich uplatnili jak znalosti z klasické rétoriky, tak prvky nového umění elokvence – konceptismu. První část přednášky se bude věnovat srovnání klasické rétoriky s novou elokvencí, jak byla vyučována a praktikována jezuity v České provincii Tovaryšstva Ježíšova. Druhá část přiblíží posluchačům univerzitní kázání profesora pražské univerzity a univerzitního kazatele P. Casara Knittela SJ, která jsou typickým příkladem konceptuální tvorby v literatuře konce 17. a první poloviny 18. století a ‒ dle názoru autora tohoto příspěvku ‒ jedním z vrcholů konceptismu v českých zemích.

V příspěvku je podána celková charakteristika účasti České provincie Tovaryšstva Ježíšova na zámořských misiích v tzv. Západních Indiích (Americe) a jim podřízených územích v Asii (Mariánské ostrovy, Filipíny) a dále stručná historie jejího dosavadního výzkumu. Poté je do načrtnutého obrazu zasazeno dochované torzo korespondence, kterou misionáři zasílali zpět do své domoviny. Upozorňuje se na určité rysy, které jsou v jezuitských dopisech společné (mladý věk pisatelů, raná fáze misijní kariéry, úžas nad odlišnou krásou Nového světa a touha jej sdílet, cestopisná povaha dopisů, naivní očekávání stran života v Novém světě), ale i odlišné (orientace na šíření evropské vědy vs. touha po spasení duší, pocit naplnění vs. pocit zklamání z práce s domorodými obyvateli i koloniální správou, stesk po domově vs. úspěšná integrace do cizokrajného prostředí). Dochovaná korespondence je obsáhlá, ale přesto je třeba stále mít na vědomí limity její výpovědní hodnoty, způsobené nevyváženou dochovaností dopisů v jejich někdejším předpokládaném celku.