Malíř Johann Hiebel (1679 -1755), původem ze Švábska, byl jedním z řady umělců cizího původu, kteří se trvale usadili v Čechách a významně zasáhli do vývoje českého barokního umění. Když koncem roku 1707 dorazil do Prahy, s pověstí malíře fresek školeného u slavného Andrea Pozza, objevil se možno říci v pravou chvíli na pravém místě. Zanedlouho začal pracovat pro nejvýznamnější stavebníky v Čechách, především pro řád Tovaryšstva Ježíšova české provincie, pro jehož kostely, kaple a knihovnu namaloval své nejvýznamnější fresky, vydal své nejlepší schopnosti.

Svou první velkou a neobyčejně zdařilou zakázkou fresek pro kostel sv. Klimenta v Praze (1714-1715) si získal vysoké renomé a navázal s jezuity české provincie dlouhodobě užší vztahy. Následně pro ně realizoval další zakázky, které patří k jeho vrcholným opusům - fresky v řádovém kostele v Klatovech (1716), v kapli sv. Františka Borgiáše v chrámu sv. Ignáce na Novém Městě pražském (1717) a opět v pražském Klementinu - Kongregační kapli Zvěstování P. Marii (1723) a sál knihovny (1724), a nakonec i ve slezské Svídnici - kaple Beatissimae Virginis in Sole (1726) farního kostela JS.

Pro pražské benediktinky vymaloval v době 1718-1719 kapli sv. Jana Nepomuckého v basilice sv. Jiří na Hradčanech. Dalším ohniskem Hiebelovy tvorby se stal klášterní kostel premonstrátek v Doksanech kde v letech 1720-1721, 1729-1732 namaloval rozsáhlý mariologicko-christologický cyklus fresek.

K velmi významným Hiebelovým objednavatelům patřily také dědičky českých dominií vévodského rodu Sachsen-Lauenburg - pro Annu Marii Františku velkovévodkyni Toskánskou v letech 1709-1711 vymaloval několik nově upravovaných interiérů zámku v Zákupech, v roce 1722 pak byl angažován Františkou Sibylou Augustou markraběnkou badenskou k výzdobě dvorního kostela sv. Kříže ve vzdáleném Rastattu.

Jeho nejplodnější období malíře fresek vymezují dvě desetiletí intenzivní práce. Tehdy realizoval deset významných, namnoze rozsáhlých zakázek, z nichž nejméně polovinu lze řadit k nejdůležitějším projevům české barokní freskové malby. Hiebelovou předností byl smysl pro součinnost fresky s daným prostorem, jenž u něho objednavatelé oceňovali (už svými současníky byl vysoce ceněn jako specialista na nástropní freskovou malbu s uplatněním bravurně zvládnutých prvků architektonického ilusionismu). Jeho fresky také vždy dotvářejí architektonické realizace prvořadého významu.

Ve skupině jihoněmeckých dvorních kostelů první třetiny 18. století je zvláště zajímavý dvorní kostel sv. Kříže v markrabství Baden-Baden (1719–1723). Jeho výborně dochované zařízení bylo provedeno převážně umělci z Čech. Jan Hiebel zde namaloval nástropní fresku představující Nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, svou první fresku, které obsahuje celou klenbu kostela. Na této malbě dostala císařovna Helena rysy markraběnky, čímž došlo k vyvrcholení její úcty ke sv. Kříži a sv. Heleně.

Hiebelovy klatovské malby vyzní působivěji nejenom zasazením do kontextu umělcova života a tvorby a do celkového vývoje barokní iluzivní malby, nýbrž také uvedením do konkrétních souvislostí místa, v němž vznikly, tedy do prostředí klatovské jezuitské koleje a jejího chrámu. Posledně jmenovanému tématu se věnuje tento příspěvek.

V něm bude v hlavních rysech načrtnuta snaha jezuitů zbudovat po příchodu do královského města Klatov (1636) velkolepý kolejní chrám. Realizaci těchto snah předcházelo zřízení prozatímní veřejné kaple sv. Ignáce z Loyoly, která však časem přestala dostačovat jak vzrůstajícímu počtu věřících, tak také estetickým nárokům otců z Tovaryšstva. Dlouho plánovaný kostel se začal budovat v r. 1656 a jeho první stavební fáze skončila v 70. letech téhož století v pouhé polovině zamýšleného rozsahu. Svatyně zasvěcená Neposkvrněnému početí Panny Marie a sv. Ignáci byla vyzdobena mobiliářem, který však musil být z větší části nahrazen kvůli ničivým důsledkům tzv. „francouzského“ požáru z r. 1689. Druhá stavební fáze započala v r. 1709. Jejím výsledkem bylo vystavění transeptu a kněžiště, završené léta 1717 slavnostním požehnáním dokončeného chrámu.

Právě v této druhé stavební fázi byl poskytnut důstojný prostor pro umělecký projev Jana Hiebela. K přiblížení průběhu jeho práce zazní citace ze soudobých písemných zpráv klatovské koleje (1716–1717). Na závěr bude vylíčeno postupné dokomponování vrcholně barokové výzdoby popisovaného kostela, který tím získal podobu, již můžeme obdivovat dodnes.

Jedním ze základů Pozzovy proslulosti byla jeho (v úhrnu ještě ne zcela objasněná) projekční technika, s jejíž pomocí zvládal vymalovat obrovské klenební plochy korektní iluzivní architekturou. Jeho dílo zahrnuje obor architektury i malířství. Pozzo se rozsáhle zabýval oběma těmito odvětvími, rámec obou oblastí však byl často překračován. V popředí Pozzova zájmu stála tvorba „prostoru“, který dokázal vytvářet jak prostředky architektury, tak prostředky malířskými. Hranice mezi reálným a virtuálním prostorem byla u jezuitů vedena jen zřídka. Pro uměleckohistorické chápání „virtuálního umění“ v dnešním slova smyslu znamená vypořádaní se s Pozzem nezbytný základ.

„Breve instruzione per dipingere a fresco“ (Stručná instrukce jak palovat ve fresku) od Andrey Pozza zůstává od dob sumárního popsání Vasariho (1550) a několika stručných rad v uměleckých traktátech od konce 16. století jediné přesné popsání pracovního postupu v novodobé freskové malbě. Význam Andrey Pozza pro techniku barokního nástěnného malířství spočívá ve třech navzájem se doplňujících činnostech, spojujících teorii a praxi: Jeho traktát o perspektivě je „učebnicí“ s celosvětovým rozšířením a vlivem, zajištěným sítí jezuitského řádu. Ukazuje základy návrhových a kompozičních metod pro malovanou prostorovou architekturu. Pozzův přínos spočívá také ve zprostředkování malířské praxe, která byla vlastní dílenské tradici. Tyto důležité didaktické výkony Andrey Pozza rozhodně ovlivnily nástěnné malířství 18. století zejména severně od Alp. 

František Antonín Müller (1693–1753) se na výzdobě klatovského kostela podílel výmalbou kleneb protilehlých postranních kaplí sv. Barbory a sv. Josefa (1732), na jejichž oltáře dodal i obrazy Sv. Barbory a Panny Marie se sv. Annou a sv. Jáchymem. Tento v Praze usazený současník Jana Hiebla vynikal zejména v médiu nástěnné malby, v níž se po vzoru malíře Václava Vavřince Reinera, svého přítele a neoficiálního školitele, orientoval na domácí malířské prostředí. Od počátku 30. let 18. století působil jako dvorním malíř na Pražském hradě, kde započal svou součinnost s dvorními architekty Tomášem Haffeneckerem a zejména s Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Mimo dvorní služby realizoval řadu církevních i šlechtických objednávek po celých Čechách. Nejvýrazněji se prosadil ve výpravných zakázkách pro jezuity na Svaté Hoře u Příbrami, v Opařanech a Litoměřicích a rovněž pro cisterciáky v Plasích.

Klatovský jezuitský kostel Neposkvrněného početí P. Marie a sv. Ignáce z Loyoly je pozoruhodnou architekturou, jejíž interiér je v duchu barokního „bel composto“ harmonicky dotvořen sochařskými a malířskými díly. Jeho nástěnná malířská výzdoba, provedená Janem Hiebelem, zahrnuje iluzivně malované prvky: fiktivní kněžiště s oltářem a kupoli nad křížením. Tyto malby vycházejí z raně novověké tradice perspektivní malby, která je založena na znalostech euklidovské geometrie a optiky, kterou se zabývali také myslitelé z řádu Tovaryšstva Ježíšova. Hiebel pak navázal především na dílo svého školitele, slavného jezuitského malíře Andrey Pozza. Malířská výzdoba klatovského kostela je z formálního hlediska zvláště blízká výzdobě, kterou provedl Pozzo v jezuitském kostele ve Frascati.

Nástěnná malba, potažmo celková výzdoba sakrálního či světského prostoru, v barokním umění zpravidla vycházela z místa, pro které byla určena. V klášterních refektářích se tak setkáváme s jídelní tematikou, v knihovnách se sumou rozumového i duchovního poznání. Fresky ve venkovských i barokních kostelech symbolicky připomínají životy světců, kterým jsou stavby zasvěceny. V klášterních chrámech se kromě toho chtěl ještě prezentovat církevní řád, spravující kostel. V případě Tovaryšstva Ježíšova se ve výzdobných programech uplatňovalo hned několik momentů – patrocinium kostela, prezentace hlavních řádových světců a především christologická tematika. Tak je tomu i v bývalém jezuitském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce z Loyoly v Klatovech.