Čeští misionáři, bratři jezuité, v nejvzdálenějších koutech světa. Jejich poutě, nezištná pomoc, neuvěřitelná dobrodružství a nedocenitelná svědectví v průběhu baroka.

Jan Potměšil čte z knihy Pavla Zavadila. Na housle doprovází Václav Návrat.

Václav Pavlas (1752–?) vykonával funkci regenschoriho klatovského děkanského kostela v letech 1785–1795. Pavlasova poměrně rozsáhlá klatovská hudební pozůstalost umožňuje nahlédnout do repertoárových a hudebně stylových proměn figurálního kůru klatovského farního kostela v období po úmrtí Jana Václava Flašky (1783). Prozrazuje, jakým způsobem se Klatovy podílely na tehdejším oběhu hudebního repertoáru. V neposlední řadě Pavlasova sbírka ukazuje, kteří skladatelé svými kompozicemi spoluvytvářeli hudební vkus Klatovanů přelomu osmdesátých a devadesátých 18. století.

Václav Pavlas (1752–?) vykonával funkci regenschoriho klatovského děkanského kostela v letech 1785–1795. Pavlasova poměrně rozsáhlá klatovská hudební pozůstalost umožňuje nahlédnout do repertoárových a hudebně stylových proměn figurálního kůru klatovského farního kostela v období po úmrtí Jana Václava Flašky (1783). Prozrazuje, jakým způsobem se Klatovy podílely na tehdejším oběhu hudebního repertoáru. V neposlední řadě Pavlasova sbírka ukazuje, kteří skladatelé svými kompozicemi spoluvytvářeli hudební vkus Klatovanů přelomu osmdesátých a devadesátých 18. století.

Příspěvek zohlední cesty některých jezuitských misionářů z České provincie Tovaryšstva Ježíšova do oblasti na hranici dnešního Mexika a USA v 17.–18. století a jejich přínos k zeměpisnému, kartografickému a etnografickému poznání tohoto vzdáleného regionu. 

Příspěvek zohlední cesty některých jezuitských misionářů z České provincie Tovaryšstva Ježíšova do oblasti na hranici dnešního Mexika a USA v 17.–18. století a jejich přínos k zeměpisnému, kartografickému a etnografickému poznání tohoto vzdáleného regionu. 

Příspěvek se zabývá různými formami cestování v 17. a 18. století, možnostmi dobové dopravy a dopravními prostředky. Přinese odpovědi na otázky, jaké vrstvy obyvatel cestovaly, kdo si delší cesty vůbec mohl dovolit, jaké byly formy zbožného putování i cestování ve zcela světských záležitostech. Při připomínce vnitrořádové peregrinace jsou sledovány i cesty Bohuslava Balbína za poznáním krás a „rozmanitostí“ českých zemí jako předchůdce turistiky.

Příspěvek se zabývá různými formami cestování v 17. a 18. století, možnostmi dobové dopravy a dopravními prostředky. Přinese odpovědi na otázky, jaké vrstvy obyvatel cestovaly, kdo si delší cesty vůbec mohl dovolit, jaké byly formy zbožného putování i cestování ve zcela světských záležitostech. Při připomínce vnitrořádové peregrinace jsou sledovány i cesty Bohuslava Balbína za poznáním krás a „rozmanitostí“ českých zemí jako předchůdce turistiky.

Přednášející se bude věnovat třem typům vycházení jezuitů z klatovské koleje za účelem kázání. Nejprve si všimne role jezuitů jako kazatelů a exhortátorů při duchovním doprovázení poutníků z Klatov na různá poutní místa, především do Neukirchen beim Heiligen Blut v Bavorsku a na Svatou Horu v Čechách. Druhou zkoumanou oblastí bude kazatelská služba jezuitů při misijním působení jak na řádových državách klatovské koleje, tak na jiných panstvích, kam byli jezuité z Klatov zváni. Posledním, velmi bohatě rozvinutým tématem budou příležitostná kázání klatovských jezuitů při církevních slavnostech a dalších významných událostech v širokém prostoru jihozápadních Čech.

Přednášející se bude věnovat třem typům vycházení jezuitů z klatovské koleje za účelem kázání. Nejprve si všimne role jezuitů jako kazatelů a exhortátorů při duchovním doprovázení poutníků z Klatov na různá poutní místa, především do Neukirchen beim Heiligen Blut v Bavorsku a na Svatou Horu v Čechách. Druhou zkoumanou oblastí bude kazatelská služba jezuitů při misijním působení jak na řádových državách klatovské koleje, tak na jiných panstvích, kam byli jezuité z Klatov zváni. Posledním, velmi bohatě rozvinutým tématem budou příležitostná kázání klatovských jezuitů při církevních slavnostech a dalších významných událostech v širokém prostoru jihozápadních Čech.

Mladí kavalíři v raném novověku: cestovatelé nebo poutníci?

Kavalírská cesta v podobě, do jaké se vyvinula v průběhu 17. století, byla pro mladé středoevropské šlechtice vyvrcholením jejich vzdělávacího curricula. Zdokonalení se v teoretických disciplínách, jazycích a šlechtických cvičeních podmiňovalo jejich další společenské uplatnění nebo přímo politickou kariéru. Kavalírská cesta měla však kromě své edukativní funkce i další aspekty. Kavalíři z katolických částí Střední Evropy přirozeně žili i na cestách potřebami a povinnostmi zbožného „barokního“ člověka – a to mnohdy intenzivněji, než v domácím prostředí. Církevní „památky“ byly pro ně nejen předmětem zvědavého zájmu, ale také duchovního prožitku, zejména při návštěvách poutních míst. Důležité jsou i společenské kontakty, které navazovali v prostředí svých „oblíbených“ řeholí, při audiencích u vysokých představitelů církve a v prostředí jejich dvorů. Z tohoto hlediska představoval vrchol každé kavalírské cesty pobyt ve „Věčném městě“.

K nejvýraznějšímu fenoménu duchovního života 17. a 18. století patří bezesporu kultura spojená s poutními místy. Víra naplňující přesvědčení, že v určitém, přesně vymezeném prostoru se boží přítomnost projevuje silněji než jinde, patřily k podmiňujícím faktorům existence poutního místa. Poutě znamenaly zbožné a ritualizované putování za jistým cílem, jehož účelem bývala prosba o dobrodiní nebo poděkování za nějakou dosaženou milost. Nepopiratelně sloužily jako jeden z prostředků, který měl věřící vnitřně posílit a upevnit a za kající skutky, mezi něž se putování právem řadilo, je obdařit duchovními milostmi. Ve větších shromážděních věřících rostl pocit vzájemné sounáležitosti, prohlubovalo se vědomí církevního společenství a do duší účastníků se na dlouho vtiskoval nesmazatelný zážitek. Na příkladu pobělohorských poutních míst jezuitského řádu se pokusíme vymezit dynamiku zbožné peregrinace a geografický rádius jednotlivých poutních míst odvíjející se na základě řady faktorů (např. liturgický či agrární kalendář, klimatické podmínky, vrchnost atd.). Stranou pozornosti nezůstanou ani poutní příručky.

K nejvýraznějšímu fenoménu duchovního života17. a18. století patří bezesporu kultura spojená s poutními místy. Víra naplňující přesvědčení, že v určitém, přesně vymezeném prostoru se boží přítomnost projevuje silněji než jinde, patřily k podmiňujícím faktorům existence poutního místa. Poutě znamenaly zbožné a ritualizované putování za jistým cílem, jehož účelem bývala prosba o dobrodiní nebo poděkování za nějakou dosaženou milost. Nepopiratelně sloužily jako jeden z prostředků, který měl věřící vnitřně posílit a upevnit a za kající skutky, mezi něž se putování právem řadilo, je obdařit duchovními milostmi. Ve větších shromážděních věřících rostl pocit vzájemné sounáležitosti, prohlubovalo se vědomí církevního společenství a do duší účastníků se na dlouho vtiskoval nesmazatelný zážitek. Na příkladu pobělohorských poutních míst jezuitského řádu se pokusíme vymezit dynamiku zbožné peregrinace a geografický rádius jednotlivých poutních míst odvíjející se na základě řady faktorů (např. liturgický či agrární kalendář, klimatické podmínky, vrchnost atd.). Stranou pozornosti nezůstanou ani poutní příručky.

Cajetan Vogel: Missa solemnis in C S. Ioannis Nepomuceni (1779)
Kolegium pro duchovní hudbu a Consortium musicum řídí Vít Aschenbrenner

Tzv. kavalírské portréty představují zajímavý doklad kulturních zájmů mladých středoevropských účastníků vzdělávacích cest do Itálie a do západní Evropy. Touha přivézt si domů vlastní podobiznu vytvořenou některým významným malířem či sochařem byla pro barokní kavalíry charakteristická a vedla ke vzniku specifického žánru. Časem se zejména v Římě a Benátkách vyprofilovali umělci, kteří se na uspokojení této poptávky přímo specializovali. Jejich díla lze nalézt i v českých sbírkách. Specifický obor kavalírského portrétu pak tvoří tzv. "přátelské portréty", které si mezi sebou vyměňovali samotní umělci. Vynikají bezprostředností a intimitou, jaká často schází oficiálním zakázkám.

Portugalsko a Španělsko – země, které umožnily Tovaryšstvu Ježíšovu celosvětový rozlet – se také, paradoxně, staly kolébkou jeho úpadku. Lisabonský dvůr vykázal jezuity ze svých území už roku 1759. Misionáři ze zámořských kolonií byli deportováni zpět do Evropy a uskutečnili svou druhou, nedobrovolnou transoceánskou plavbu, aby se z nich stali na mnoho let živořící vězňové. Tento smutný osud potkal i jezuity z České provincie – P. Karla Přikryla a P. Františka Wolffa: Přikryl se v samém závěru života dokázal vrátit do Čech, Wolff v lisabonském žaláři zemřel.

Lisabonská Národní knihovna chová dosud nevydaný rukopis jednoho z vězněných jezuitů, který by se dal označit jak za historický dokument, tak za pozoruhodný příspěvek k tzv. "vězeňské literatuře". Líčí živě nejen podrobnosti mnohaletého pobytu v podzemních kobkách vlhké přímořské pevnosti, ale i způsoby, jak se věznění jezuité snažili vzdorovat svému nelehkému údělu a proměňovat svoje každodenní přežívání v pokud možno naplněný, duchovně smysluplný a lidsky přijatelný život. Jejich příběh je důkazem nezlomné vůle a pevné víry, která dokáže odolávat i nejtěžšímu psychickému a fyzickému strádání.